Seznamování se s Ottawou

Minulý týden jsme obešly celou nákupní zónu u nás před domem a potom i celé nákupní středisko St. Laurent shopping mall a vyplnily mraky žádostí o práci. Po několika dnech bloumání po obchodech, kavárnách, restauracích i hotelech jsme toho už měly plné brýle a myslely si, jak už to tu v okolí máme všechno pěkně pod palcem.. Navíc hned v pondělí nám volala paní ze společnosti SEARS, že by nás brala, tak jsme se cítily jako kingové a už jen v teple domova čekaly, až se nám ozvou z dalších obchodů či restaurací, kde jsme se ucházely o práci. Po několika dnech jsme se zregenerovaly a vydaly se znovu do víru ottawského „shoppingu“. Tentokrát v mnohem příjemnější podobě. Náš milý pan domácí Imtiaz (kterému jsme už mimochodem vymyslely přezdívku Imtík) nás vzal autem na projížďku po jeho nejoblíbenějších obchodech. A tak jsme zjistily, že jsme byly dost naivní, když jsme ve středu zasedly doma k „telce“ s pocitem, že už máme všechno obejité :-). S Imtíkem jsme objely ještě několik dalších center, kam se dá od našeho domu krásně dojet autobusem, a kde by bylo určitě ještě hodně pracovních příležitostí! Našly jsme i obří Cineplex, kde běží denně spousty filmů a já objevila přímo u St. Laurent dealera Volvo, tak možná půjdu zkusit štěstí i tam, na nějakou hostesku :-)!

            Jinak při bloudění nákupními centry jsme pořád narážely na úžasné obchody, které se v Evropě jen tak nevidí. Na naše poměry tady mají hodně obchodů s bytovými doplňky všech možných barev a stylů, taky tu mají spoustu specializovaných obchodů se spodním prádlem a taky spousty spousty obchodů s dětským oblečením. Taky tu  vedou módu pro muže – speciálky na chlapské hadříky. Naopak za celé naše putování po obchoďákách jsem narazila jen na jeden jediný obchod se sportovním oblečením, no zřejmě se tu moc nesportuje. No a oblečení se tu nakupuje po kilech! Imtík nám vyprávěl, že sám nemůže uvěřit, jak tu lidi pořád nakupují. Že pokaždé když přijedou do obchodu tak si něco koupí. Často to jde opravdu až do extrémů, o čemž jsme se přesvědčily na vlastní oči. Když jde o slevy, tak tady paní nakupujou jak zběsilé! Mají tak plné košíky, že jim to z nich div nevypadává!! Přemýšlely jsme, jestli to nejsou nějaké farmářky bydlící stovky kilometrů odsud, které se dostanou do obchodu třeba jen jednou za rok, ale Imtík nás ujistil, že rozhodně ne.. Ale nevím, dneska Lucka taky narazila na kluka, kterej si šel koupit oblek na svatbu, na kterou jde příští léto. Prý se do té doby do obchodu nedostane (protože je z Nunavutu)..

Zajímavé je, že v rámci nákupních středisek většinou není obchod s potravinami. Do něj se vždycky musí někam daleko, do dalšího mega obchoďáku. Nějaké jídlo člověk najde většinou v drogerii, ale to jsou jen samé brambůrky, konzervy a mražené věci a je to děsně předražený. A co člověka nejvíc rozčílí je, že když už se po půlhodině doplahočí do obchodu s potravinami, tak tam neprodávají alkohol :-). Takže když si chceme koupit naše oblíbené vínečko, musíme zas zpátky do obchodního centra a tam najít obchod značky „LCBO“,  který má jako jediný v celé Kanadě oprávnění prodávat alkohol. Podle toho taky vypadají ceny: nejlevnější víno za 9 dolarů a musím říct, pěkně hnusný. Zatím jsme vyzkoušely XOXO a tak se nám z něj křivily pusy, že nás zatím chuť na víno přešla. No vlastně koho by nepřešla, když nějaké „pitné“ víno stojí 15 dolarů. Vždyť bysme za to mohly mít maso a brambory na několik dní!!

No a pomalu už jsem se zase dopracovala k sekci „jídlo“. To je totiž jediné, co nás v Kanadě ještě pořád trápí. Už jsem se naučily jezdit autobusem, používat mobil, přecházet silnici, ale s jídlem máme pořád ještě trochu problémy. Když jsme někde na cestách jediná možnost zasycení je Fast Food. Jenže dát 8 dolarů za bagetu, hamburger nebo čínské jídlo neznámé povahy, to si většinou několikrát promyslíme. Ještě k tomu nám hned naskočí v hlavě kalkulačka (2x8=16=víno). Jednou jsme si už ze zoufalství došly do McDonalda, že to bude třeba o něco levnější a já si navíc pohrávala s myšlenkou čerstvého zeleninového salátku s nějakým výborným dresingem, tak jak si ho občas u mekáče dávám. Výsledkem bylo zklamání za 7 dolarů a zkažená chuť na celé odpoledne. Pod pojmem zeleninového ceasar salátu si tu totiž představují pár zvadlých listů salátu posypaných děsně smradlavým sýrem, na tom plátek kuřecího masa a octový dresing, ze kterého se zvedá žaludek. Neměla bych opomenout dodat, že plastová vidlička se mi zlomila po prvním zakrojení a z mého kuřátka trčely její 4 plastové hroty. Dobré hodnocení si zatím získala pizza z firmy „pizza pizza“ a sandvič ze Subway, což nám ale taky dost provětralo peněženky. Já si už několikrát myslela, jak si spravím chuť odpolední kávičkou, ale to jsem se taky dost zmýlila. Espresso je tu asi tak vzácný druh jako u nás javorový sirup. No a bez espressa není cappuccino ani latte macchiato. Na to si už člověk musí najít nějakou lepší kavárnu jako Second Cup nebo Starbucks a tam mhouřit oči tak dlouho než najde evropskou sekci a pak neomdlít po zjištění ceny. Ale uznávám, že se na drsné podmínky začínáme úspěšně adaptovat. U Tim Hortons si prostě řeknu málo kávy, trojitou dávku mléka, mám to za dolar a půl a má denní potřeba  kofeinu je uspokojena. Při sobotním nákupu ve Food Basics jsme konečně našly Müsli, které se dá opravdu nazývat Müsli! Taky jsme se smířily s nákupem 450g chleba za 3,80 a vzaly jsme si rovnou dva, protože ta chuť za to prostě stojí :-). Taky jsme zhřešily a koupily si Camembert (200g za 5 dolarů) a dokonce i masíčko (1kg kuřecího za 15 dolarů) a žampióny, takže jsme se o víkendu pěkně napapaly a bylo nám, no jako v ráji!! Lucka se navíc zamilovala do místního másla a to ještě zjistila že pod pokličkou kelímku Philadelphia se skrývá naše pomazánkové máslo!! Pro mě asi největší atrakcí byl devítikilový pytel mouky!! To jsem fakt ještě v životě neviděla..

Kromě obchodů, obchoďáků a supermarketů jsme navštívili i centrum Ottawy. Dost jsme si to užily, protože byl zrovna krásný slunný den. Zjistily jsme, že se tady asi opravdu nudit nebudem. Vzhledem k tomu, že je Ottawa hlavní město Kanady, tak je tu spousty muzeí, galerií, parků, památek a samozřejmě hokej a další pasivní sportovní vyžití :-). Navíc městem protékají dvě řeky a je tu jeden umělý kanál, na kterém se v zimě bruslí. Laura mi říkala, že se v zimě po kanále bruslí do práce! Na řece Ottawa jsou i nějaké menší vodopády a taky ostrůvky. Na kopci nad řekou Ottawa se tyčí historické budovy parlamentu a senátu. (Historickým myslím asi to, že osídlování toho místa začalo v roce 1800 angličany :-)). Tyto nejvýznamnější budovy Kanady pocházejí z konce 19. století, některé byly dokončeny na počátku 20. století. Nám se ale moc líbily, jsou zakomponované do krásného prostředí, obklopené zelení, pod nimi protéká řeka. Jsou postaveny v novogotickém stylu, takže jsou celé pěkně nazdobené a jejich výška a rozloha je rozhodně imponující. Ve čtvrtek se možná půjdem podívat i dovnitř do Parlamentu na prohlídku, tak se na to moc těšíme! Jinak centrum dál od řeky je plné administrativních budov,  vládních budov a ambasád. Ale uličky jsou docela sympatické, hlavně Bank Street, protínající celé město. Je posetá restauracemi nabízejícími kuchyni z celého světa i malými krámky se starožitnostmi a uměním. Kanada je země spřátelená s Nizozemím a snaží se ho napodobit s cyklistikou, takže tu člověk opravdu i v této zimě narazí na cyklisty, což bych v tak velkém městě nečekala. Při procházce u řeky jsme narazily na pěknou stezku a dokonce tu mají i na autobusech držáky na kola! Na závěr můj poslední ottawský postřeh: jezdí tu menší auta než v Torontu :-).

P.S. Dneska jsme byly poprvé v práci, ale o tom zas někdy příště !!

Začínáme v Ottawě

Jak se tak koukám na blog, zjišťuju, že jsme asi o týden pozadu s vyprávěním :-)

Budu se tedy snažit něco dohnat, i když v jednom příspěvku se mi to určitě nepovede!

Tak tedy, v Ottawě jsme dnes přesně týden a vypadá to, že už budeme od pondělka pracovat! Ale po pořádku, jak to všechno bylo…

Už od začátku naší výpravy jsme měly jasno, že chceme pobývat a pracovat v Ottawě, protože naše průvodkyně a mentorka Laura zde taky bydlí. To ona nám pomohla najít ubytování, poradila nám, kde a jak hledat práci a taky nám pomohla zařídit kanadský účet a simku do mobilu. Opravdu je moc velká výhoda mít takhle při cestování někoho známého po ruce, protože to ulehčí spoustu věcí. Ale i Laura je poměrně zaměstnaný člověk, a tak jsme se musely některým věcem naučit samy. Například, jak se zastavuje autobus, když chcete vystoupit, jak se z něj vystupuje a podobné triviální úkony, které se ale od těch evropských trochu liší. Teď už jsme ale vzdělané a víme, že v autobuse jsou natažené takové žluté drátky, za které se v případě touhy zastavit na zastávce musí zatáhnout. Při výstupu se musejí rozrazit dveře, protože se samy neotevřou. Zdejší MHD je celá docela vtipná, protože plánek všech linek není nikde dostupný, vidíte jen konečnou stanici, takže když omylem nasednete na jiný bus, jen tak se z toho už nedostanete :) Ale my už máme tohle za sebou a začínáme to mít všechno v malíku!

Náš nový dočasný domov

S bydlením jsme to měly zařízené už z domova, protože jsme nechtěly nechat nic náhodě a alespoň jednu věc jsme chtěly mít jistou.  

Až teprve včera jsme se dozvěděly, že pan a paní domu jsou původem z Pákistánu. Celou dobu jsme si myslely, že máme tu čest s Indy, ale omyl...I když pro nás je to vlastně prašť jako uhoď. Hlavní je, že jsou to milí a sympatičtí lidé, taky hodně vzdělaní. Pan „Landlord“ Imtiaz je Němec, takže mluví napůl německy, anglicky a se svou paní se baví nejspíš asi rodným jazykem. Paní „Landlady“ Rumaisa je super rychlá mluvčí, chvílema jsme z ní trochu mimo, ale rozumíme jí téměř všechno. Učí na zdejší Univerzitě business. Mají malou dcerku Vaniu, který je asi rok a půl a paní je znovu v očekávání. Vůbec to tak ale nevypadá, protože pracuje od rána do večera a na mateřské je její manžel. Ten má zřejmě občas dlouhou chvíli, a tak k nám chodí s Vaniou na návštěvu si pokecat, což je někdy i na pár hodin :). Ale je to moc milej pán a je s ním sranda.

A kde teda bydlíme?

Řekla bych, že na kanadské poměry je to normální rodinný dům, v jehož "sklepení" jsme my ubytované. Každá máme svůj vlastní prostorný pokoj, plně vybavený, s malým okýnkem vedoucím na příjezdovou cestu. Fotky pokojů, domu a další aktuální fotky jsou ke shlédnutí na rajčeti, jak už jste si asi všimli. K pokojům máme ještě obývák, kuchyň a samozřejmě koupelnu se záchodem. Ve "sklepení" se nachází ještě jeden menší pokojík, na který se dnes byla podívat jedna mladá Korejka, takže nám asi brzy přibude nová spolubydlící. Vchází a vychází se k nám zadním vchodem, takže nemusíme zbytečně chodit přes naše landlordy, což mi přijde dobrý, protože je nerušíme.

Když jsme se nastěhovaly, spousta věcí ještě nebyla dodělaných, protože dům se celý renovuje. Vypadá to, že renovace probíhá od zdola nahoru, takže u nás čekáme už jen na menší doladění podlahy v chodbě a taky až nám zavedou televizi! Naši pronajímatelé jsou na tom trochu hůře, naposledy když jsme u nich byly, tak v obytném prostoru měli snad jen postel..Teď už na tom jsou asi lépe, podle zvuků, které jsme před pár dny slyšely, už si asi koupili i nábytek. Jinak máme k dispozici i internet (wi-fi), která je prý ale nějak omezená, a tak nemůžem sledovat tv online ani stahovat filmy, no škoda, ale naštěstí filmů máme dost a tu tv nám už snad brzy zavedou.

Náš domek se nachází v klidné čtvrti, asi něco jako u nás Pardubičky, akorát domy jsou převážně jednopodlažní. Hned před domem máme autobusové zastávky v obou směrech, takže jsme nadmíru spokojené. V blízkém okolí je i velké nákupní centrum, kam chodíme nakupvoat. I když jídla tam moc není, pro to musíme jezdit do trochu vzdálenějšího obchoďáku. Ale snad se domluvíme s Landlordy a budeme s nimi jednou týdně jezdit na větší nákupy, abysme se tolik nenadřely.

Jediná věc, která nás tu zaráží, je absence chodníků. V naší ulici sice jeden je, ale jen na jedné straně. Pan Landlord z toho byl taky překvapený a myslí si, že je to kvůli tomu, aby z nich v zimě nemuseli odmetat sníh, což je docela dost možný, když tu bývá pravidelně tolik sněhu :). No, už se na tu zimu moc těšíme, prý to bude pro nás velká legrace! 

Tak to by pro dnešek stačilo, jdem se dívat na Ženy v pokušení!

S Míšou všechny pozdravujeme do prý zasněžených Čech!!

Niagárská bleskovka

Než jsme se stačily vzpamatovat z toho, že jsme na druhé straně Atlantického oceánu, už jsme seděly v autě a jely navštívit jednu z největších atrakcí amerického kontinentu - Niagárské vodopády! Cestou jsme ještě stihli zastávku v nejoblíbenější kanadské kavárně Tim Hortons a zásobili se koblížky a kávou. Za hoďku a půl už najíždíme na dálniční sjezd "Niagara falls", který nás po pár minutách vyplivne přímo u hučícího vodopádu. Spíš než on, nás praští do očí obří hotel Marriott a další monstrózní luxusní budovy.  Z ničeho nic začne pršet a my marně hledáme deštníky, které si nikdo z nás do slunečného pondělního počasí opravdu nebral. Laura a její brácha Ryan nás uklidňují, že to není déšť, že je to jen vlhkost z vodopádů. Po pár metrech chůze je ovšem vlhkost tak silná, že už skoro ani nemá cenu vytahovat foťáky, obzvláště pro Míšu, která přes mokré brýle nevidí pomalu na krok, natož najít hledáček fotoaparátu. Po chvíli začínáme chápat, proč mají všichni lidi kolem nás pláštěnky. Voda, valící se z 52 metrů vysokého vodopádu, stříká nejen na přihlížející turisty, ale i na auta zaparkovaná desítky metrů odtud. Mokrý, zmrzlí, s elektrizujícíma vlasama zíráme na valící se vodu. Jsme u vytržení. Nic tak obrovského jsme ještě nikdy neviděly - na rozdíl od Laury a Ryana, kteří zívají a ptají se, jestli už pojedem.. Zklamaně uklízíme naše kapesní foťáky, s kterými je prakticky nemožné zachytit atmosféru 5900 m³ vody, které tu za jednu sekundu protečou, a odpovídáme: "hmm, tak si aspoň koupíme pohled..".

Hlásí se zpravodajka Míša

Zdravím všechny čtenáře tohoto blogu! Už se mi podařilo vybalit a dostatečně načančat můj pokoj, takže mám konečně chvilku času, abych taky přidala pár slov do tohoto příběhu.. Na úvod bych chtěla Lucáčka moc pochválit- ten blog se ti fakt povedl a představení nás dvou je taky dost trefné!  Dodávám, že zatím jsme se s Lúcou neshodly ani na barvě jablek, ale jinak je vše ok a máme se stále moc rády :-). Co se dělo první dny našeho pobytu už víte a já bych to doplnila prvními dojmy z Kanady. První, co mě napadlo, když jsme opustily letištní budovu bylo "tady je všude tolik místa". Projížděli jsme sedmimilionovým městem Torontem a přesto byly okolo silnice desítky metrů široké travnaté plochy. A to ještě musím dodat, že pod pojmem silnice je třeba si představit 2 silnice v jednom směru a 2 v druhém, z nichž každá má 4 proudy :-).. Další poznatek "všechny auta jsou tak velký". Každý druhý auto je ve stylu Dodge, Kanaďani jim říkají "truck". Prostě takový menší kamion. Tak jako ve Švýcarsku je prakticky před každým domem kabriolet (jako třetí auto do rodiny), tak v Kanadě je tímto autem Dodge. Když jsme opustily zónu domů vysokých tak, že jejich vršky nebylo bez vykloubení krku možné vidět, dorazily jsme do městečka Ajax, kde bydlí Lauřiny rodiče a to byl zas jiný kontrast. Městečko plné rodinných domků, zeleně a všude neuvěřitelné ticho a klid. První postřeh z tohoto místa - nikdo tu nepoužívá omítku! Laura mi na můj očividně dost hloupý dotaz odpověděla: "omítku nepoužíváme, protože se nám prostě nelíbí. A navíc by kanadskou zimu ani nepřežila".. Takže všechny domy (i výškové domy) jsou obložené malými červenými cihličkami, či dřevem a podobnými materiály, což vypadá prostě kouzelně. Že tu jídlo chutná jinak, jak psala Lucka je pravda, ale zapomněla zmínit, že chutná jinak, pokud vůbec nějaké je :-). Od té doby co jsme opustily německé, klobásama přecpané letadlo od Lufthansy to s jídlem zrovna není valné. Při našem výletu na Niagáry jsme k obědu měly mini koblihy od Tim Hortons. V úterý jsme se těšily, že si cestou do Ottawy koupíme k obědu na pumpě aspoň nějakou mňamkovou bagetu či sendvič. K našemu zklamání tam měli na jen brambůrky. Hladově jsme běhaly od regálu k regálu, ale bohužel, nic jiného než desítky druhů brambůrek jsme nenašly. Takže jsme vzaly zavděk Lauřinými rozinkami v jogurtové polevě a bylo! Ale jsem ráda, že Lucka stále ještě neztrácí svůj optimismus a věří, že si koupí 30% eidam a pomazánkové máslo :-). Ze mě se začíná stávat realista - v okolí našeho domu se nevyskytuje žádný supermarket s potravinami a ledničku nám zprovozní kdoví kdy, takže už začínám chápat, k čemu jsou dobré brambůrky :-). Tatínek naší paní domácí (zde v Ottawě) byl diplomat, a tak ona měla tu možnost žít v několika zemích světa. Od ní jsme se dozvěděly zajímavou skutečnost - podle ní, je nejlepší zemí na život Kanada a k mému překvapení tou nejhorší Německo. V Kanadě jsou totiž všichni lidi hrozně milí, přívětiví, usměvaví a vypadají prostě hrozně šťastně. V obchodě si s vámi prodavačka povídá o tom, jak jí dnes volala maminka a taky se nikdy nezapomene zeptat, jak se zrovna máte. To, že jsou tu všichni spokojení a mají rádi svou zemi vyjadřují vlajkami, které jsou vyvěšené úplně všude. I my jsme hned při příjezdu dostaly od Laury odznáček s Kanadskou vlajkou a přívěšek na klíče se stejným motivem. No a to by pro dnešek stačilo, jdeme shánět práci, tak nám držte palce a těště se na další pokračování!!

Tak...a už jsme tu!!!

Všechny povinnosti se vyřídily a já s Míšou jsme 9.října 2010 odplachtily do Toronta!

Let byl dlouhej a docela náročnej, měly jsme dva přestupy, jeden v Mnichově a druhý v Montrealu. Docela jsme se bály, jak to všechno bude a jestli všechny ty navazující letadla najdeme a stihneme, ale naštěstí jsme to zvládly :). Akorát letiště se pořád inovujou a tak jsme si v Praze omylem přes takovou sofistikovanou mašinu zarezervovaly jen letenku do Mnichova. Ostatní jsme pak řešily až v Mnichově, kde jsme už stěží dostaly místa vedle sebe..Ale nakonec se to podařilo a vedle sebe jsme seděly, i když až úplně na konci letadla, což je trošku nevýhodný, hlavně kvůli jídlu, protože už není žádnej výběr, a tak na nás zbyly jen klobásy - Bratenwursty, na oběd i na svačinu :-D. To pak mělo ještě docela vtipný konec, protože jako uvítací večeři v Torontu jsme dostaly taky klobásy :-) Ale nám to nevadilo, byly jsme vděčný za každé jídlo, protože jsme s sebou žádný jiný neměly. Cesta do Mnichova byla docela sranda, protože jsme letěly jen takovým malým vrtulákem se spoustou businessmaů, kteří to určitě měli jako denní rutinu a my jsme se tam pořád fotily a byly ze všeho hyn :-). Nejdelší let do Montrealu byl pak vcelku v pohodě, utekl rychle, protože jsme se celou dobu koukaly na filmy na TV, kterou měl každý pasažer před sebou. 
 Největší obavu jsme měly asi z toho, jestli nás vůbec do Kanady pustí a jestli to u toho imigračního úředníka půjde hladce..nakonec já jsem byla hned odbytá, ta moje úřednice se s tím vůbec nepárala a nechtěla skoro vůbec žádný dokumenty ani potvrzení, jen pas. Míšu tam trochu dusil jeden úředník, zřejmě to úmyslně zdržoval a prej furt jen ťukal do stolu a nic nedělal, netušim proč..ale dali nám to :)
Pak mě ještě chtěli skoro zatknout za to, že jsem měla v kufru pepřák, ale kdo to má vědět, že je to zakázaný brát to do Kanady :) Naštěstí jsem to předtím přiznala v celním formuláři, tak mě jen prohledali všechny kufry a po odevzdání toho pepřáku mě nechali jít :) No, příště si už budu dávat pozor..

V Torontu jsme bydlely první tři dny u Lauřiných rodičů a bratra (Laura je Míšina bývalá spolubydlící z Kostnice, obě tu byly na Erasmu). Tahle "Doling" rodina je opravdu veselá kopa a všichni jsou moc milí, vlídní a hlavně obětaví..u nich to bylo fakt senzační, vařili nám, jezdili s náma po všech čertech a ještě nám dali výbavu do našeho novýho bytu v Ottawě. Pan Doling nás pak i dovezl do Ottawy, kde Laura a teď už i my bydlíme..

Do Toronta jsme přijely zrovna v době svátku "Thanksgiving", který ani nevím, co přesně znamená, ale myslim, že by se to dalo přirovnat k našem dožínkám. Asi je zvykem, že se na "Turkey day" sejdou všichni členové rodiny a tak nám bylo ctí, že jsme se tohodle setkání mohly zúčastnit taky my. Celá rodina včetně nás se v neděli vydala na "venkov" za Lauřinýma prarodičema, kteří jsou původem z Německa. Takže se tam, a vlastně i v Lauřině rodině, mluví i napůl německy. Pod pojmem venkov jsme si ale představovaly něco docela jinýho. Městečko, kam jsme asi po hodině a půl dojeli, vypadalo spíš jako vilová čtvrť milionářů :) Lauřiny prarodiče mají opravdu velký dům se zimní zahradou, kterou právě dostavěly.
Tam poprvé jsme se setkaly se zvířátkama, kterým říkají "chipmonks". Běhali jim po zahradě ještě společně s veverkama, který jsou tu mimochodem asi tak běžný jako u nás holubi. Co jsou zač tyhle chipmonkové doteď nevíme, ale prý je to stejná rasa jako byli "Chip a Dale". Na Thanksgiving přijeli i další příbuzní, kteří žijou taky někde na "farmě" a mají prý asi 30 psů a koček a všelijaký jiný zvířeny včetně koní. Na Vánoce bysme se tam měly jet podívat, tak uvidíme. Zrovna minulý týden vyhráli v loterii milion dolarů, tak se s náma možná podělí. :-))
Jinak k slavnostní obědovečeři se podával samozřejmě krocan, k němu byly takové kulaté knedlíky plněné čímsi a vařená zelenina - mrkev trochu nasladko se skořicí a muškátovým oříškem a květák. Polévka byl vývar s knedlíčkma bílé barvy neznámého původu, ale byly z něčeho jako je krupice nebo tak. Jako dezert byl "cheesecake" a dýňové koláčky. Všechno to bylo moc dobrý, nejvíc mně chutnal asi hlavní chod a dezert na mě byl trochu víc sladký, ale přesto dobrý. Všechny chutě jsou tu trošku jiný, takže si stejně budeme muset zvyknout. Před dezertem jsme ještě zašly na malou procházku k jezeru, kde jsme zahlídli vydru, jak plavala ve vodě. Ještě jsme neměly moc šancí kouknout se tu do pořádný přírody, ale doufám, že se to brzy stane, protože to prostředí je tu úžasný. Možná je to tím podzimem, listy na stromech už mění barvy a tady výš v Ottawě už začínají opadávat. V ČR to určitě vypadá taky tak krásně :) Taky je tu všude krásně čistý vzduch a možná že i voní :)

V pondělí jsme vyrazili na Niagarry, ale o tom a dalších poznatcích bude až další příspěvek..

Doufám, že i Míša za chvíli připíše pár zážitků zase z jejího pohledu, tak se těšte!!