Hlásí se zpravodajka Míša

Zdravím všechny čtenáře tohoto blogu! Už se mi podařilo vybalit a dostatečně načančat můj pokoj, takže mám konečně chvilku času, abych taky přidala pár slov do tohoto příběhu.. Na úvod bych chtěla Lucáčka moc pochválit- ten blog se ti fakt povedl a představení nás dvou je taky dost trefné!  Dodávám, že zatím jsme se s Lúcou neshodly ani na barvě jablek, ale jinak je vše ok a máme se stále moc rády :-). Co se dělo první dny našeho pobytu už víte a já bych to doplnila prvními dojmy z Kanady. První, co mě napadlo, když jsme opustily letištní budovu bylo "tady je všude tolik místa". Projížděli jsme sedmimilionovým městem Torontem a přesto byly okolo silnice desítky metrů široké travnaté plochy. A to ještě musím dodat, že pod pojmem silnice je třeba si představit 2 silnice v jednom směru a 2 v druhém, z nichž každá má 4 proudy :-).. Další poznatek "všechny auta jsou tak velký". Každý druhý auto je ve stylu Dodge, Kanaďani jim říkají "truck". Prostě takový menší kamion. Tak jako ve Švýcarsku je prakticky před každým domem kabriolet (jako třetí auto do rodiny), tak v Kanadě je tímto autem Dodge. Když jsme opustily zónu domů vysokých tak, že jejich vršky nebylo bez vykloubení krku možné vidět, dorazily jsme do městečka Ajax, kde bydlí Lauřiny rodiče a to byl zas jiný kontrast. Městečko plné rodinných domků, zeleně a všude neuvěřitelné ticho a klid. První postřeh z tohoto místa - nikdo tu nepoužívá omítku! Laura mi na můj očividně dost hloupý dotaz odpověděla: "omítku nepoužíváme, protože se nám prostě nelíbí. A navíc by kanadskou zimu ani nepřežila".. Takže všechny domy (i výškové domy) jsou obložené malými červenými cihličkami, či dřevem a podobnými materiály, což vypadá prostě kouzelně. Že tu jídlo chutná jinak, jak psala Lucka je pravda, ale zapomněla zmínit, že chutná jinak, pokud vůbec nějaké je :-). Od té doby co jsme opustily německé, klobásama přecpané letadlo od Lufthansy to s jídlem zrovna není valné. Při našem výletu na Niagáry jsme k obědu měly mini koblihy od Tim Hortons. V úterý jsme se těšily, že si cestou do Ottawy koupíme k obědu na pumpě aspoň nějakou mňamkovou bagetu či sendvič. K našemu zklamání tam měli na jen brambůrky. Hladově jsme běhaly od regálu k regálu, ale bohužel, nic jiného než desítky druhů brambůrek jsme nenašly. Takže jsme vzaly zavděk Lauřinými rozinkami v jogurtové polevě a bylo! Ale jsem ráda, že Lucka stále ještě neztrácí svůj optimismus a věří, že si koupí 30% eidam a pomazánkové máslo :-). Ze mě se začíná stávat realista - v okolí našeho domu se nevyskytuje žádný supermarket s potravinami a ledničku nám zprovozní kdoví kdy, takže už začínám chápat, k čemu jsou dobré brambůrky :-). Tatínek naší paní domácí (zde v Ottawě) byl diplomat, a tak ona měla tu možnost žít v několika zemích světa. Od ní jsme se dozvěděly zajímavou skutečnost - podle ní, je nejlepší zemí na život Kanada a k mému překvapení tou nejhorší Německo. V Kanadě jsou totiž všichni lidi hrozně milí, přívětiví, usměvaví a vypadají prostě hrozně šťastně. V obchodě si s vámi prodavačka povídá o tom, jak jí dnes volala maminka a taky se nikdy nezapomene zeptat, jak se zrovna máte. To, že jsou tu všichni spokojení a mají rádi svou zemi vyjadřují vlajkami, které jsou vyvěšené úplně všude. I my jsme hned při příjezdu dostaly od Laury odznáček s Kanadskou vlajkou a přívěšek na klíče se stejným motivem. No a to by pro dnešek stačilo, jdeme shánět práci, tak nám držte palce a těště se na další pokračování!!