Remembrance Day

Další pro nás novinka se konala ve čtvrtek 11. listopadu. Možná, že jsme o tomhle dnu už někdy dřív slyšely (abychom zase nebyly za blbce), ale stejně já osobně jsem neměla nějak extra velké tušení, oč jde.

Tak tedy, tenhle svátek se slaví ve všech státech Commonwealthu, i když určitě i v jiných zemích. U nás v ČR to není státní svátek, ale pouze „významný den“, jak jsem se dočetla v kalendáři. Tenhle den byla totiž roku 1918 ukončena 1.sv.válka. V provincii, kde se my nacházíme (Ontario), ho ale taky jako státní svátek nemají, i když je tento den pro Kanaďany velmi významný. V Ontariu jsou zavřené všechny banky a vláda neúřaduje, ale do práce a do školy se normálně chodí. Nevím, jak to bylo jinde, ale u nás v Searsu se otvíralo až v 12:30, asi kvůli ceremoniálu, který začínal v 11:00 dopoledne na Confederation square před Válečným památníkem v centru města.

My, ač cizinky z Evropy, kterým kanadští vojáci nic moc neříkají, jsme si ale říkaly, že takovou významnou událost si nemůžeme nechat ujít. Míša, na projev úcty padlým vojákům, si dokonce pár dní před tímto svátkem koupila kvítek červeného vlčího máku a nosila ho na klopě (jako je to tu zvykem nosit v tomhle období). Bohužel ho pak někde ztratila, takže jsme na ceremoniál šly bez máku (angl. poppy). Já jsem si ho radši nekupovala, protože jsem věděla, že ho taky určitě ztratím.

No, takže na toho 11.11. jsme společně s Laurou vyrazily na „Rememrance Day ceremony“. Hlavní program začínal v 11 hodin (všimněte si těch jedniček, to není náhoda), ale my jsme tam šly už nějak po deváté, abychom našly nějaký dobrý flek na pozorování celé akce. Bohužel nakonec jsme stejně moc dobře neviděly, protože ostatní už tam museli být tak od sedmi a všechna dobrá místa už byla zabraná. Nicméně byl krásný den, všichni si pochvalovali nádherné neobvykle slunečné počasí (na Kanadu i relativně teplé), tak jsme i my byly dobře naladěné a napjatě jsme očekávaly, co přijde. Chvíli před 11 začali v prostoru před Válečným památníkem nastupovat za zvuků vojenských maršů příslušníci jednotlivých armádních celků. V průvodu pochodovali vojáci z námořnictva, armádní letectvo, skotští vojáci v kiltech, Královské legie, veteráni a také různé dětské vojenské spolky (skautíci a podobně) a spousta dalších. Pár minut před jedenáctou přijel „General Governor“ (generální guvernér) Kanady. Obvykle se této akce účastní i Premiér, ale ten byl jaksi někde v Japonsku nebo co. Někdy přijíždějí i příslušníci britské královské rodiny, ale to štěstí jsme my bohužel neměli.

Jak jsem řekla už na začátku, my jsme toho moc neviděly, celý ceremoniál sice snímaly kamery a byla tam i online obrazovka, ale na tu jsme taky pořádně neviděly. Spíše jsme tedy poslouchaly jednotlivé řečníky. Po příjezdu guvernéra se hrála nejdříve britsko-kanadská a posléze i kanadská hymna (Oh, Canada), kdy všichni až na nás zpívali. :-)

V průběhu celého ceremoniálu také zaznělo 21 výstřelů z kanónu, což se prý dělá vždy při nějakých slavnostních příležitostech. Salvy se ozývaly vždy po nějakém intervalu a mě přišlo, že to bylo vždy v tu nejneočekávanější dobu a prostě celé my to přišlo jako docela rušivý element. Ony to byly teda pěkný rány, takový lekačky..

Hlavním důvodem ceremoniálu tedy bylo uctít památku padlých kanadských vojáků a to všech od doby 1.sv.války. Už si přesně nepamatuji, jak šly jednotlivé části za sebou, ale součástí ceremoniálu bylo i pokládání věnců a kvítků vlčího máku na památník, proslov různých vojenských představitelů, kteří připomínali nedávno padlé vojáky v Avgánistánu, proslov kněze a modlitba za zemřelé, výstupy dětského chóru, který kromě jiných zpíval i píseň „In Flanders Fields“, která byla napsána v zákopech za 1.světové války, také se chvílemi ozývaly dudácké písně..Během ceremoniálu také přelétávaly nad městem stíhačky tvořící různé formace, které bylo však nemožné zachytit foťákem :-). Taky každou chvíli padaly velice hlasité, ale nesrozumitelné povely vojákům, které mi připomínaly scénku z jednoho dílu Mistra Beana :-) (tam, jak je v tý škole a připlete se k vojenskému cvičení).

Nicméně atmosféra celé události byla úchvatná. Všude bylo cítit to sepjetí mezi lidmi, kteří společně přišli uctít památku svých národních vojenských hrdinů, ať už to byli jejich příbuzní nebo ne. Také lidé v okolních budovách shlíželi dolů na náměstí a pozorovali tohle velkolepé dění. Já osobně jsem toho sice moc neviděla, ale přesto to celé na mě udělalo docela velký dojem.

Musela jsem odejít už v půl 12, protože jsem od 12 pracovala, ale Míša s Laurou tam zůstaly až do konce. Když jsem se, značně promrzlá, chtěla odebrat na autobus, musela jsem dost dlouhou dobu hledat cestu, jak se tam odsud vlastně dostanu. Ale naštěstí jsem uspěla a našla nezabarikádovaný východ, takže jsem stihla přijít včas do práce.