Lov (n)a job

Jen co jsme vybalily kufry v našem Ottawském bytečku pustily jsme se do hledání práce. Zpočátku dost ambiciózně, já například doufala, že mě zaměstnají v mém oblíbeném obchodě ESPRIT nebo ve Starbucks, Lucka zase doufala v nějaký hotelový job. Takže jsme zanesly životopisy do všech vysněných lokalit, pak do obchodů, kde měli na výloze vyvěšeno „NOW HIRING“ („právě nabíráme zaměstnance“) a nakonec jsme se zašly zeptat do SEARS, jako takovou nouzovku. Potom jsme už jen seděly doma a čekaly ty „spousty“ telefonátů od všech zaměstnavatelů. Hned po dvou dnech se nám ozvala paní z obchodního domu SEARS, že pro nás má nabídku práce v oddělení „Jewellery“ („Klenoty“). Říkaly jsme si, jaká je to smůla, že se nám jako první ozvali zrovna z toho SEARSu, kde jsme to braly jako takovou záchrannou možnost. No ale na pohovor jsme se přeci jen vypravili – co kdyby se náhodou nikdo jiný neozval.. Pohovor byl vlastně hrozně krátký a milý. Managerka oddělení „Jewellery“ byla starší paní jménem Judy Stark, hrozně upovídaná, takže jsme jí za celý pohovor řekly asi tak čtyřikrát YES a práce byla v kapse! Potřebovala ještě několik dní na ověření toho, jestli nemáme záznam v trestním rejstříku, takže jsme získaly ještě pár dní na to,kdyby nám náhodou ještě zavolali odněkud odjinud (třeba z ESPRITU :-)). Čekání bylo však marné. Já to nakonec nevydržela a šla si do ESPRITU a STARBUCKs trošku šplhnout, říct jim jak moc bych tam chtěla pracovat a jak to vypadá. Dozvěděla jsem se ale jen to, že mají hroooozně moc zájemců a naznačili, že šance mám dost mizerné.. Takže jsme po několika dnech radostně naklusaly do SEARSu a ještě radostněji podepsaly pracovní smlouvu!! A teď, po necelých dvou týdnech co tam pracujeme už můžu říct, že jsem vlastně moc ráda, že jsme tam, kde jsme!

Zřejmě jsme měly velké štěstí, protože paní Judy Stark se chystala asi po osmadvacetileté SEARSovské kariéře do důchodu a do její pozice nebyl nominován žádný nástupce. Takže jí asi přišlo vhod, že jsme se zrovna přihlásily o práci a ona stihla najmout pomocníky na předvánoční shon, předat jim pár svých zkušeností a pak v klidu odejít do důchodu. Docela nás to mrzí, protože byla hrozně fajn, ale na druhou stranu naše ostatní kolegyně jsou taky sympatické!

SEARS je obchodní dům ve stylu TESCO u nás. Mají tam všechno možné od kosmetiky, přes elektroniku, oblečení, boty, až po domácí potřeby. My máme to štěstí pracovat v oddělení „Jewellery“. Prodáváme bižuterii, stříbro, zlato, diamanty a hodinky.  Taky je tam několik regálů s různými výprodeji, kde se dají najít opravdu skvostné kousky a jen za pár dolarů! Takže se s Lúcou nemůžem vynadívat a myslím, že až nám v pátek dorazí první výplata, budeme vědět co s ní :-)...

Máme se tam ale opravdu co učit! Nejen že si musíme doplnit celou slovní zásobu co se týče všech možných součástek na hodinkách, či všechny možné druhy naušnic, řetízků, náramků a podobně, ale taky si musíme zvyknout na kanadský systém zákaznických karet, účtů, slevových kartiček, dárkových poukázek, bonusových poukázek, různých druhů daní  a slev, rozdílné return policy a exchange policy atd. atd. Prostě naše pokladna má asi milion funkcí, které jsme ani po týdnu stále ještě nevyzkoušely všechny...

Co mě hned první den překvapilo, když jsem si zkoušela práci s pokladnou v dětském oddělení bylo, že jen asi polovinu času pokladní vyřizuje nákupy a zbytek úkonů jsou buď výměny nebo vracení zboží. Tady si s tím nikdo hlavu nedělá. Některé zboží můžou zákazníci přijít vrátit až do třech měsíců a my jim bez problému vrátíme peníze a ještě se na ně usmějeme a pěkně jim poděkujeme! V některých případech můžou dokonce vrátit zboží, i když k němu nemají účtenku.. Stačí cedulka na oblečení nebo čárový kód.. Taky mě překvapilo, že na dětské oblečení jsou zvláštní daně – místo 13% jenom 5%. To se mi zdá moc milé, že se snaží podporovatt maminky s dětmi. Na druhou stranu mě občas zaráží místní zaostalost. Kreditní karty s čipem se načítají přes magnetický proužek a kontrola proti zneužití je jen na základě kontroly podpisu. Taky tu vůbec na ničem nemají bezpečnostní kódy ani visačky, takže se každou chvíli něco ztratí. U nás v jewellery neexistuje ani žádný katalog zboží, takže když se od něčeho ztratí cedulka, tak je to okamžitě neprodejné.. Rozpis směn máme zas založený v knize, takže si ho musíme všichni pracně opisovat. Byla bych radši kdyby nám ho poslali e-mailem. No ale dobře, to už bych asi zas chtěla moc..

Co se týče jednání se zaměstnanci, tak to je naprosto parádní, pro mě teda spíš až šokující!! Začalo to už při podpisu smlouvy, když jsme podepisovaly asi milion papírů o tom na co na všechno máme právo- odmítnout práci, která by se nám zdála být nebezpečná (např. lezení na žebřík), pracovní doba nesmí nikdy překročit 8,50 hodin, informace o tom, co máme dělat kdyby nám někdo vyhrožoval nebo se pokoušel o sexual harrassment, případně i linku na kterou máme zavolat, kdybychom se styděly svěřovat vedoucímu, dostaly jsme rozpis přestávek nebo třeba i návod na to, jak zvedat těžké objekty bez toho, abychom si namohly záda !! Já jsem takové jednání jako je v SEARS ještě nikdy nezažila. Občas mi přijde, že to není založené na principu „zákazník na prvním místě“, ale „zaměstnanec na prvním místě“. Přestávky se musí přesně dodržovat, což znamená, že po každé hodině a tři čtvrtě musíme jít na 15ti minutovou přestávku a když pracujeme nad 5 hodin, tak máme nárok na jednu půl hodinovou přestávku. Ovšem když bychom pracovaly 8,50 hodin, tak máme nárok na hodinovou pauzu a k tomu dvě patnáctiminutové! Zpočátku jsem na ty pauzy pořád zapomínala, protože jsem byla zabraná do práce nebo do obsluhování zákazníku, ale potom mi bylo zdůrazněno, že pauzy se musí dodržovat!! U mých kolegyň probíhá jejich pracovní den tímto stylem: „jdu na 15ti minutovou pauzu“, po chvíli „jdu na toaletu“, „jdu se pozdravit s kámoškou“, „jdu na obědovou pauzu“, „dneska mě nějak bolí hlava, asi budu muset jít dřív domů“.. Dokonce i při obsluhování zákaznice si jedna kolegyně ťuká prstem na hodinky a říká „už budu muset jít za chvíli na obědovou pauzu“. Na místní jídelnu a místnost pro zaměstnance jsem slyšela zatím jen samou kritiku, že tam nikdo nechodí a není to tam hezké, já tam ale chodím ráda. Jsou tam dvě mikrovlnky, varná konvice, lednice, barely s vodou, masážní křesla, televize s DVD..

Zatím jsem stále na vážkách v tom, co si mám myslet o našich zákaznících. Někteří jsou hrozně milí, ale zatím se mi zdá, že většina z nich je nevrlá, či naštvaná. Je jich rozhodně mnohem víc než v Čechách nebo Německu. Zdají se mi prostě jiní. Snažila jsem se přijít na to, čím to je a myslím si, že už jsem na to přišla. Zdá se mi, že ti lidi tu mají úplně jiný vztah k nakupování, o čemž jsme se bavili už s našim Imtíkem. Oni prostě pokaždý, když jdou do obchodu, tak si něco koupí. Nezáleží ani na tom, jestli to potřebujou nebo ne, prostě si něco koupí. A chodí nakupovat často a nakupují hodně (v extrémních případech plné nákupní koše). A já na těch lidech pozoruju, že oni z toho nakupování tak nějak vůbec nemají radost, vůbec neprojevují žádné emoce. První dny jsem měla pocit, že jsem vůbec nic neprodala a bylo to asi tím, že ti lidi se nechají hrozně rychle odradit. Zeptají se, jestli máme „hodinky s vodotryskem“ a když odpovím, že nevím, kde přesně jsou a že se musím zeptat, ani nehnou brvou a bez pozdravu odchází. Když už si jdu u nás kupovat hodinky s vodotryskem, chystám se na to aspoň týden a těším se na to, jak si je koupím! A v jejich nákupu mi většinou nezabrání to, že prodavačka je nová a neví přesně kde jsou. To je možná trochu přehnané, ale stalo se mi, že přišla paní, děsně otrávená z toho, že si „musí“ koupit nové hodinky. Chodila otráveně od vitríny k vitríně, odzkoušela asi troje a pořád si něco mumlala pod fousy. Vypadala tak znuděně, že jsem ani nakonec nepoznala, že si je chce vážně koupit. Ty co si nakonec vybrala stály 150 dolarů a byly to moc pěkné Guess hodinky, ke kterým byla krásná kožená krabička. Snažila jsem se jí trochu rozveselit a tak jí s úsměvem nabízela, jestli by chtěla spíš zelenou, černou nebo červenou koženou krabičku a ona se na mě výhružným pohledem podívala, že ona přeci žádnou blbou krabičku nepotřebuje.. V sobotu se mi třikrát stalo, že si zákazníci něco vybrali, zaplatili to a když jsem jim podávala účtenku a zboží tak mi řekli, že to vlastně nechtějí, že si to rozmysleli. A tak já zas ochotně dělám storno celé transakce, vracím jim peníze a usmívám se.. Oni si prostě vůbec s ničím neberou servítky! Jedna paní si zas asi hodinu po nákupu vzpomněla, že měla v peněžence slevovou kartičku a tak se vrátila s tím, že chce zrušit celou transakci a koupit si to znova a se slevou. Další pán vypadal moc sympaticky, přišel koupit naušnice pro svou manželku (byly asi za 20 dolarů). Tak jsem mu to všechno namarkovala a povídám „jenom bych vás chtěla informovat, že z hygienických důvodů nevyměňujeme ani nepřijímáme zpátky zakoupené naušnice“. Z milého pána se stal okamžitě choleryk, který vykřikl „jak mám asi vědět, jestli se manželce budou líbit? Když ne, tak je přinesu a hotovo“.. Musela jsem ho přesvědčit, že je opravdu nepřinese a stornovat jeho nákup. Jednou se mi zas stal trapas, že přišel mladý pár a chtěli po mě „band“. Přičemž slovo band má několik významů (které jsem předtím stejně neznala) a tak jsem se zeptala, jestli by ten band chtěli ve zlatě. A oni že jo, tak jsem to měla aspoň trochu usnadněné a dovedla je k vitríně se zlatem. Čekala jsem, že se chytí a řeknou „aha, tady to je“, ale oni nic.. Tak si říkám „band, to bude určitě náramek“ a ukazuju jim zlaté náramky. Dost naštvaně mě ujistili, že chtějí ale „wedding band“, což je snubní prsten.. Přenechala jsem to radši kolegyni, ale tu taky hned sjeli, že oni ale vůbec žádný prsten s diamanty nechtějí a dodali něco v tom smyslu ať si trhne nohou. Určitě se brali z „velké“ lásky :-).

Jediný s čím zatím nemáme překvapivě problémy je to, že jsme z Čech a mluvíme s šíleným českým přízvukem. Přijde mi, že polovina zákazníků taky moc neumí anglicky, hlavně tu má hodně lidí jako první jazyk francouzštinu. Takže když slyší naši lámavou angličtinu, tak se buď ptají, jestli jsme francouzky nebo to vůbec nekomentují. Což se mi zdá vážně super! Párkrát se nám sice už stalo, že se ptali, jestli náhodou nejsme z Čech, ale to bylo většinou když měli známé v Čechách. Kanada je prostě zem přistěhovalců, takže to, že jsme přijely z Evropy tu vůbec nikoho nepřekvapí.

Jinak musím ještě podotknout, že dost čumím na Lucku, jak se jí daří! Na to že ještě nikdy předtím nepracovala v obchodě už má dost dobrý úspěchy! Asi je v ní skryté obchodnické nadání, protože během prvního týdne prodala ty nejdražší hodinky, co vůbec máme (skoro za 1000 dolarů) a hned za pár dní řetízek za 800 dolarů!! Já zatím utřela nos a prodala asi jen ty hodinky za 150 dolarů.. Jestli to takhle půjde dál, tak já přijdu o práci a Lucka mě bude živit! Což vlastně není zas tak špatná představa :-)..

Lucka koment:

Tak musim říct, že s Míšou ve všem souhlasím, akorát já, co se zákazníků týče, ani tak nepřemýšlím nad tím, jestli nakupují s radostí nebo ne, já jsem šťastná, když jim rozumím a vím, co po mně chtějí. Taky už jsem udělala pár trapasů se změnou významu slov nebo se špatným pochopením věty…například jsem si jednou myslela, že pán se ptá jestli se někde v Searsu dá koupit kolečkové křeslo a on hledal výtah pro svou matku, která byla opodál na vozíčku, no trapas jako „Brno“ :-)) O tom, že neznám anglické názvy různých cetek ani nemluvě..ale těmi všemi trapasy se učíme a věřím, že se to bude dále jen zlepšovat!

I když pro mě je to skoro všechno nové, protože prodavačku jsem dělala asi dva dny v životě, a o kasu jsem nikdy předtím ani nezavadila…a tyhle všechny dárkový poukazy a Sears karty mě neustále udivují. Z domova znám jen platbu kartou nebo v hotovosti, kdežto tady je asi milion různých možností, včetně šeků, rainchecků, faktur a prostředků, s kterými jsem nikdy předtím nepřišla do styku, no ale alespoň se něčemu přiučím :-)

Se všemi těmihle neznalostmi je až nemožně možné, jak se mi mohlo podařit prodat nějaký dražší zboží…prostě náhoda veliká, mám děsný štěstí na zákazníky, kteří vědí, co si chtějí koupit, v obchodnických sklonech bych to vážně nehledala :-)

Taky Míša zapomněla dodat, že jsme v klenotech pod neustálým dohledem kamer Security, kteří vědí, že se známe a že jsme z Čech a možná si myslí, že máme nějaké nekalé úmysly..

Nee, to si samozřejmě dělám srandu, i když to sledování kamerami je pravda, protože jak už psala Míša, krádeže zboží jsou tam na denním pořádku.

Tak nám držte palce, ať nás ještě do Vánoc nepropustí a příště se můžete těšit na pár postřehů z Haloweenu!