Míšina nová práce

 Po několika týdnech pracování v SEARS jsem si už zvykla na znuděné zákazníky, naučila se pracovat s pokladnou, zadávat do ní všechny ty čarovné kódy a zvykla si na denodenní vracení zboží od zákazníků. Naučila jsem se pár základních informací o hodinkách i zlatě a jsem schopná strávit i pár hodin v našem oddělení sama a sama prodávat. Přes všechnu spokojenost a radost z práce v SEARS mě začala trápit naše finanční situace. Práce na poloviční úvazek nám sice zaručuje hodně volného času, ale bohužel si nevyděláme tolik, abysme ho strávili jinak  než procházkou po městě nebo koukáním  na telku. Takže mě vlastně každá chvilka mého volného času přišla děsně nevyužitá a promarněná.  Dala jsem se tedy do druhého kola shánění práce a zanesla svůj životopis do několika podniků.

Mým favoritem byla kavárna Second Cup v centru, přímo vedle sídla European Delegation, World Exchange Plaza a dalších významných budov. Second Cup se řadí mezi luxusnější síť kaváren a mají tam výborné Latte Macchiatto i Cappuccino, takže jsem si snila o tom, jak si budu dávat kávičku zadarmo a seznamovat se s bussinessmany a velvyslanci. Řekla jsem si, že tu práci prostě musím získat a tak jsem do té kavárny jezdila tak dvakrát týdně na kafe, snažila se seznámit se zaměstnanci a pokaždé se nezapomněla připomenout, že to jsem já Michaela, co by tam chtěla pracovat. Když mi minulý týden zazvonil mobil, zajásala jsem! Jenže mi bohužel nevolali ze Second Cup, ale z Tima Hortona, který je přímo naproti. A tak jsem si řekla, že na ten pohovor do Tima zkusím zajít, penízky se přece vždycky hodí. Na pohovoru jsem zodpověděla pár jednoduchých otázek, jako například proč je důležité dodržovat osobní hygienu a proč si myslím, že je potřeba být milý na zákazníky a nakonec z jakého důvodu by mě měli do Tima najmout. Než jsem se stačila rozkoukat, měla jsem domluvenou první směnu a dokonce paní managerka přistoupila i na to, že budu v prosinci pracovat na poloviční úvazek, abych to mohla kombinovat se SEARSem a od ledna pak na plný úvazek! Ani jsem nevěděla, jestli mám radost, protože kafe u Tima mě moc nejede, ale zas na druhou stranu tam dělají i polévky a bagety, takže bych se tam vlastně mohla i výhodně najíst. Rozhodla jsem se, že to beru.

Hned první směna mě ale totálně dostala. Managerka, která mě najmula si vzala 14 dní dovolenou, takže mě v můj první pracovní den přivítala vedoucí směny. Vzala mě do „zázemí“ podniku, abych podepsala potřebné dokumenty. „Zázemí“ se skládalo z jednoho umaštěného stolku velikosti 50cm na 50cm, obloženého drobky, síťkami na vlasy a starými novinami. „Nic tam zbytečně nevyplňuj, jen to podepiš tam kde je to zakřížkovaný a je to..“. Chtěla jsem se zeptat na něco ohledně daní, ale to prý ona neví, to musím počkat až tam bude general manager. Vysmrkla jsem tedy pár podpisů na pár papírů a radši se už zbytečně na nic neptala. Ani mě už neudivilo, že po mě nechtěli vidět ani pas, ani pracovní povolení. Zřejmě to tam mají tak trochu „free“. Potom mě posadili k počítači, u kterého probíhalo mé dvoudenní školení.

To mi zpočátku přišlo jako docela dobrý nápad, protože mi v tom počítačovém programu představili celou firmu a pomocí videí mi vysvětlili, jak se přesně co připravuje, představili mi všechny produkty a  po každé sekci mi položili kontrolní otázky a dokud jsme je správně nezodpověděla, tak mě to nepustilo dál. Dobré na tom bylo to, že jsem se dozvěděla všechny důležité informace, podívala jsem se , jak se co připravuje aniž bych se někde pletla a zodpověděla jsem hodně otázek, takže jsem si aspoň několik běžných chyb a omylů prošla už v počítačové podobě a tak aspoň nenaštvala ani zákazníky, ani mé kolegy. Na druhou stranu jsem ale z tohohle způsobu tréninku byla naprosto vyšokovaná ! Bylo to úplně nekonečné a po prvním dni mi to přišlo vážně jako takové vymývání mozku. První hodinu, možná dvě tam pořád jen opakovali, jaká je TH úžasná firma, nejlepší v Severní Americe, má jen kvalitní a čerstvé produkty, splňuje všechny hygienické standardy a je to prostě synonymum čerstvosti, zdravosti, kvality a spokojenosti. Prodavači se usmívali na zákazníky div se jim pusa neroztrhla, všichni zaměstnanci byli přešťastni, že mají tak úžasnou práci a všechno jídlo bylo samozřejmě hrozně moc čerstvé a všichni si na něm báječně pochutnávali. Program plynule přešel do části zabývající se přípravou pokrmů.

 Nejdřív předváděli naprosto čerstvé koblihy a skořicové šneky a podobné čerstvé pečivo. Toto pečivo se vyrábí v obrovské fabrice, kde na pásu jedou desítky koblih. Nejvíc mě dostal detailní  záběr na strojově se smažící koblihy v hektolitrech oleje, doplněný komentářem, něco jako:  „čerstvé koblížky od TH“.. Tyhle výborné, čerstvé koblížky se pak zamrazí a v kamionech rozvezou do provozoven v celé Americe a Kanadě, kde je odborní pekaři „čerstvě“ upečou. Mají opravdu náročnou práci, protože musí hlídat, aby začali péct novou várku přesně ve chvíli, kdy na prodejním pultu zbývá 5 kusů koblih z předešlé várky. Také si musí dávat pozor, aby vyrovnali 12 koblih do třech řad do speciálního pečícího koše a potom samozřejmě, aby zmáčkli správné tlačítko na troubě – tlačítko se symbolem koblihy. Po upečení se koblihy polejí různými druhy polev (které musí mít přesně teplotu 164°F!!) a potom musí koblihy vyrovnat do speciálního koše, do dvou řad po 6ti kusech. A pozor! Nikdy nepokládat koblihy na sebe!

V další části byl návod na přípravu wrapu  s denně čerstvými míchanými vejci. Když mi počítač řekl „za malý okamžik se dozvíte, jak připravit míchaná vejce“, tak jsem zakašlala smíchy a říkám si „tady snad  lidi ani neuměj udělat míchaný vejce :-)..“. Po chvíli jsem ale zjistila, že to vážně není prča, protože tenhle postup přípravy vajec jsem opravdu ještě nikdy neviděla!! První krok: vyndejte zmražená míchaná vejce z mrazáku. Druhý krok: naberte speciální naběračkou půl kila míchaných vajec do pekáče na pečení míchaných vajec. Přilijte 100ml vody. Umístěte pekáč do mikrovlnné trouby a zmáčkněte program č.1. Po dokončení programu číslo jedna promíchejte vejce a stiskněte tlačítko program 2. Vyndejte pekáč z mikrovlnné trouby a vložte ho do ohřívače udržujícího teplotu. Speciálním teploměrem zkontrolujte teplotu vajec.

 A to byste neuhodli, jakým způsobem probíhá příprava čerstvé polívky? V hrnci přivedete vodu k varu, přisypete originální TH polévku z pytlíku a promícháte. Hlavně nezapomeňte, že polévku nesmíte ochutnávat, protože tato předpřipravená polévka nepotřebuje přichucovat! Základem je zkontrolovat teplotu polévky speciálním teploměrem, který před i po použití otřete dezinfekčním hadříkem.

Naprosto čerstvá TH káva, která nemá konkurenci a je připravena z těch nejlepších kávových bobů. Káva se upraží a namele ve fabrice, kde ji přesně naváží do malých pytlíčků. Mojí zodpovědností je připravit kávový filtr, nasypat do něj celý obsah pytlíčku s kávou a zmáčknout tlačítko „konvice“. Konvice se mi pak naplní čerstvou přefiltrovanou kávou, ze které pak po dobu 20ti minut nalévám zákazníkům „čerstvou“ kávu.

Největší pozornost byla ale věnována hygienickým standartům. Po jejich shlédnutí jsem pochopila, proč je všechno u TH tak čerstvé, jak jsem vám popsala. Hygienické nároky jsou totiž tak vysoké, že nějaké smažení vajíček na pánvičce, které by mohlo zapříčinit prsknutí oleje mimo pánvičku je naprosto hygienicky nepřípustné, natož pak hnětení těsta na Muffiny vlastníma rukama!! Takže uvedu pár příkladů. Nůž se po každém zakrojení musí očistit speciálním hadříkem v lososové barvě. Použitá pracovní plocha se musí omýt také lososovým hadříkem a to třikrát. Nejprve na hrubo, speciálním čističem, potom vodou a nakonec přetřít sanitárním čističem. Naopak skrvny u kávovarů se čistí modrým hadříkem a univerzálním čističem. Modrý hadřík se používátaké  na čištění stolů pro zákazníky a na závěr se ještě přetřou sanitáním čističem. Tabule s menu a odpadkové koše se čistí zásadně hadříkem v barvě mandlí. Nádobí se zásadně předmývá, než se dá do myčky a případně se ještě nechá odmočit. Nádobí, které nepřijde do styku se zákazníkem (hrnce, naběračky atd..) se umývají zásadně ručně. První dřez je určen na hrubé mytí saponátem a houbičkou při teplotě 45°C, ve druhém dřezu se nádobí oplachuje v připravené vodě o teplotě 49°C a ve třetím dřezu se nechá odmočit v sanitárním čističi, o teplotě 25°C, ale pozor, nesmí se zapomenout zkontrolovat PH tohoto čističe! Také nesmíme zapomenout na používání ochranných pomůcek,. Při používání přípravku na čištění trouby je povinná dýchací maska, ochranné brýle, gumové rukavice a zástěra. Pro vynášení odpadkového koše speciální ochranné gumové rukavice. A nezapomeňte, že podlaha se vytírá pomocí opisování písmene S.. .

Po prvním dni práce se školícím programem, po shlédnutí několika vypasených kolegyň hrnoucích do sebe čokoládové koblihy a snědení typické TH svačinky jsem strávila několik intimních chvilek na toaletě a po odzvonění mé „pracovní“ doby běžela rovnou do Second Cup na Cappuccinko a prosila, jestli by pro mě neměli práci. K mému neštěstí místní managerka změnila názor a řekla, že si to rozmyslela a že nakonec asi nikoho najímat nebude. A já měla jasno, že se můžu těšit na další zábavný počítačový den! Dnes, když jsem dokončila své školení, pádila jsem si to rovnou domů, kde jsem si vlastníma rukama uhnětla výbornou sekanou, vůbec jsem neměřila její teplotu, ani jsem neměla přesně navážené ingredience a hned po upečení jsem ji podávala na vlastnoručně umytém talíři (jarem s nejistým pH a vodou nekontrolované teploty) a musím říct, že se ještě teď oblizuju!

Remembrance Day

Další pro nás novinka se konala ve čtvrtek 11. listopadu. Možná, že jsme o tomhle dnu už někdy dřív slyšely (abychom zase nebyly za blbce), ale stejně já osobně jsem neměla nějak extra velké tušení, oč jde.

Tak tedy, tenhle svátek se slaví ve všech státech Commonwealthu, i když určitě i v jiných zemích. U nás v ČR to není státní svátek, ale pouze „významný den“, jak jsem se dočetla v kalendáři. Tenhle den byla totiž roku 1918 ukončena 1.sv.válka. V provincii, kde se my nacházíme (Ontario), ho ale taky jako státní svátek nemají, i když je tento den pro Kanaďany velmi významný. V Ontariu jsou zavřené všechny banky a vláda neúřaduje, ale do práce a do školy se normálně chodí. Nevím, jak to bylo jinde, ale u nás v Searsu se otvíralo až v 12:30, asi kvůli ceremoniálu, který začínal v 11:00 dopoledne na Confederation square před Válečným památníkem v centru města.

My, ač cizinky z Evropy, kterým kanadští vojáci nic moc neříkají, jsme si ale říkaly, že takovou významnou událost si nemůžeme nechat ujít. Míša, na projev úcty padlým vojákům, si dokonce pár dní před tímto svátkem koupila kvítek červeného vlčího máku a nosila ho na klopě (jako je to tu zvykem nosit v tomhle období). Bohužel ho pak někde ztratila, takže jsme na ceremoniál šly bez máku (angl. poppy). Já jsem si ho radši nekupovala, protože jsem věděla, že ho taky určitě ztratím.

No, takže na toho 11.11. jsme společně s Laurou vyrazily na „Rememrance Day ceremony“. Hlavní program začínal v 11 hodin (všimněte si těch jedniček, to není náhoda), ale my jsme tam šly už nějak po deváté, abychom našly nějaký dobrý flek na pozorování celé akce. Bohužel nakonec jsme stejně moc dobře neviděly, protože ostatní už tam museli být tak od sedmi a všechna dobrá místa už byla zabraná. Nicméně byl krásný den, všichni si pochvalovali nádherné neobvykle slunečné počasí (na Kanadu i relativně teplé), tak jsme i my byly dobře naladěné a napjatě jsme očekávaly, co přijde. Chvíli před 11 začali v prostoru před Válečným památníkem nastupovat za zvuků vojenských maršů příslušníci jednotlivých armádních celků. V průvodu pochodovali vojáci z námořnictva, armádní letectvo, skotští vojáci v kiltech, Královské legie, veteráni a také různé dětské vojenské spolky (skautíci a podobně) a spousta dalších. Pár minut před jedenáctou přijel „General Governor“ (generální guvernér) Kanady. Obvykle se této akce účastní i Premiér, ale ten byl jaksi někde v Japonsku nebo co. Někdy přijíždějí i příslušníci britské královské rodiny, ale to štěstí jsme my bohužel neměli.

Jak jsem řekla už na začátku, my jsme toho moc neviděly, celý ceremoniál sice snímaly kamery a byla tam i online obrazovka, ale na tu jsme taky pořádně neviděly. Spíše jsme tedy poslouchaly jednotlivé řečníky. Po příjezdu guvernéra se hrála nejdříve britsko-kanadská a posléze i kanadská hymna (Oh, Canada), kdy všichni až na nás zpívali. :-)

V průběhu celého ceremoniálu také zaznělo 21 výstřelů z kanónu, což se prý dělá vždy při nějakých slavnostních příležitostech. Salvy se ozývaly vždy po nějakém intervalu a mě přišlo, že to bylo vždy v tu nejneočekávanější dobu a prostě celé my to přišlo jako docela rušivý element. Ony to byly teda pěkný rány, takový lekačky..

Hlavním důvodem ceremoniálu tedy bylo uctít památku padlých kanadských vojáků a to všech od doby 1.sv.války. Už si přesně nepamatuji, jak šly jednotlivé části za sebou, ale součástí ceremoniálu bylo i pokládání věnců a kvítků vlčího máku na památník, proslov různých vojenských představitelů, kteří připomínali nedávno padlé vojáky v Avgánistánu, proslov kněze a modlitba za zemřelé, výstupy dětského chóru, který kromě jiných zpíval i píseň „In Flanders Fields“, která byla napsána v zákopech za 1.světové války, také se chvílemi ozývaly dudácké písně..Během ceremoniálu také přelétávaly nad městem stíhačky tvořící různé formace, které bylo však nemožné zachytit foťákem :-). Taky každou chvíli padaly velice hlasité, ale nesrozumitelné povely vojákům, které mi připomínaly scénku z jednoho dílu Mistra Beana :-) (tam, jak je v tý škole a připlete se k vojenskému cvičení).

Nicméně atmosféra celé události byla úchvatná. Všude bylo cítit to sepjetí mezi lidmi, kteří společně přišli uctít památku svých národních vojenských hrdinů, ať už to byli jejich příbuzní nebo ne. Také lidé v okolních budovách shlíželi dolů na náměstí a pozorovali tohle velkolepé dění. Já osobně jsem toho sice moc neviděla, ale přesto to celé na mě udělalo docela velký dojem.

Musela jsem odejít už v půl 12, protože jsem od 12 pracovala, ale Míša s Laurou tam zůstaly až do konce. Když jsem se, značně promrzlá, chtěla odebrat na autobus, musela jsem dost dlouhou dobu hledat cestu, jak se tam odsud vlastně dostanu. Ale naštěstí jsem uspěla a našla nezabarikádovaný východ, takže jsem stihla přijít včas do práce.   

Jak jsme si daly do nosu!! (Od Míši)

Minulý čtvrtek za námi přijela velká návštěva – Vera a Danny – Lauřiny rodiče. Laury mamka má teď totiž na 6 týdnů naordinované volno od doktora, takže má něco jako prázdniny.  Tady člověk opravdu žasne, co všechno je možné. Kvůli vysokému tlaku si člověk prostě vezme na 6 týdnů volno v práci a je to.. Zaměstnance si tu prostě hýčkají! Vera ale stejně nelenila a upekla nám a Lauře vánoční štoly, takže jsme si na nich o víkendu s Lúcou pěkně pošmákly! To ale nebylo všechno. Vera a Dan se přijeli kouknout na náš byt, a tak nám při té příležitosti udělali nákup. Bylo to docela vtipné, koupili nám všechno, na co jsme si jednou u Laury stěžovala. Tak jsme dostaly čaje, těstoviny, sladkosti.. A největším vrcholem bylo 8 lahví vína, který nám poslal Laury dědeček po tom, co se k němu doneslo, jak jsme hrozně nešťastné z místních vín. Říkaly jsme si, že to snad ani nemůžem přijmout, ale Dolingovi se nedali odmítnout. Mimochodem ty vína jsou nějaké domácí, už jsme si jedno dovolily rozdělat a byla to naprostá delikateska! Laury taťka říkal, že když chce člověk v Kanadě pít dobré víno, musí mít dobré známé, kteří si ho sami doma vyrábějí. A nebo samozřejmě být ochoten utratit 20 dolarů za lahev v LCBO.

Když jsme vybalily dary od Dolingových, vyrazili jsme na večeři do jejich oblíbené restaurace – Kelsey´s. Jak je v Kanadě zvykem, vše se odehrává v nákupních centrech nebo v jejich blízkosti, takže do restaurace se taky jede do nákupního centra. My jsme vyrazili do South Keys, což je jak já tomu říkám „venkovní“ nákupní centrum. Obchody, kina a restaurace seskupené kolem jednoho obrovského parkoviště. Restaurace Kelsey´s je samozřejmě řetězec restaurací, takže do přesně stejného Kelsey´s můžete zajít v Torontu, ale i třeba ve Vancouveru. Restaurace, které nejsou součástí řetězce tu existují, ale jsou to především asijské restaurace a myslím, že Laura jednou říkala, že je lepší do nich nechodit, protože nikdy nevíš, co ti tam naservírujou. Náš pan domácí taky říkal, že už do restaurací nechodí, protože je tam akorát vždycky zklamaný. Takže nejlepší možnost je jít do nějaké restaurace z těchto řetězců. O tom, že to platí, jsme se  přesvědčily hned při vstupu do restaurace. Byla totiž plná k prasknutí! Taky už jsem pochopila, proč se v Kanadě člověk nesmí jít sám posadit ke stolu, ale musí počkat u vstupu na hostesku, která ho usadí. Tyhle restaurace jsou totiž tak narvané, že by to ty lidi, kteří už mají místo u stolu dost rušilo, kdyby tam každou chvíli chodil někdo z venku a koukal jim do talíře, jestli už mají dojedeno. Chodí to tak, že vás u vstupu mile přivítá hosteska a řekne vám, že by pro vás měla volný stůl přibližně za 25 minut. Vy se na ní mile usmějete a ochotně čekáte 25 minut u vchodu a vůbec vám to nevadí. Kdyby vás už čekání nudilo, dostanete takové zařízení, se kterým odejdete do přilehlých obchodů, a až se stůl uvolní, hosteska pošle signál do vašeho zařízení, které zavibruje a vy víte, že už můžete spěchat do Kelsey´s na baštu.. My jsme byli tak hladoví, že jsme radši těch 25 minut stáli u vchodu a hlídali to, kdyby se náhodou něco uvolnilo dřív :-).

Jídelní lístek byl stručný a jasný. První dvojstranu jsme hned přeskočily - předkrmy, polévky, sendviče a palačinky. Druhá dvojstrana obsahovala 2 druhy salátu, 3 druhy těstovin, 3 druhy kuřecího masa, losos, stejk a bramborová kaše. Takže výběr  byl jasný- já si objednala kuřecí maso zapečené s parmskou šunkou, houbami, třemi druhy sýrů a přelité Guiness omáčkou s bramborovou kaší, Lucka si dala lososa s česnekovo koprovou omáčkou a na cibulce orestovanou rýží, Laury mamka něco jako palačinku na slano, Laura zapečenou bramborovou kaši se zeleninou (Shepherd´s Pie) a taťka Doling si dal stejk. Dolingovi ještě objednali na rozehřátí „pita chipsy“ se sýrovo-špenátovým dipem a krevetky s citronovým a ostrým chilli dipem a taky výborné vínečko!! A musím říct, že takhle jsme si už pěkně dlouho nepošmákly a olizovaly jsme se ještě několik dní potom... Já jsem dokonce ochutnala i tu krevetu a byla moc dobrá!! Asi to bylo tím, že vůbec nechutnala jako ryba a ani jako žádný mořský plod. Na tom jsme se shodly s Danym, protože on taky nejí žádné mořské dary :-), ale tuhle krevetku si prý sem tam dá.. Byl to prostě úžasný večer! Navíc jak jsme popíjely to vínko, které jsme měly naposledy tak před 14ti dny, tak nám hned po jedné skleničce stouplo do hlavy a bylo nám tak veselo, jako už dlouho ne :-). Když jsem se některým známým zmiňovala, že jsme byly v restauraci, každého zajímaly ceny. Tak jsem je tedy vyhledala a zde uvádím: chipsy se sýrovo-špenátovým dipem 9,99$, krevety 9,99$, 300g steak ze svíčkové s bramborovou kaší a dušenou zeleninou 20,99$, steak z lososa s rýží a dušenou zeleninou 16,99$, moje kuřecí za 16,99$, Shepherd´s Pie 11,99$. Jo a k tomu všemu se ještě připočítá 13% daň.

Po večeři jsme se ještě stavili v Chapters – úžasném knihkupectví, kde jsme se rozplývali nad knížkami. Nakonec jsme si koupily aspoň učebnici anglické gramatiky, abychom měly dobrý pocit, že děláme něco pro sebe :-). Druhý den ráno jsme se jeli s Dolingovými podívat do kanadského parlamentu. Mají ho moc pěkný, ale škoda, že jim v roce 1916 vyhořel. V současnosti je vidět jeho rekonstruovaná „novogotická“ podoba z 20. let 20. století. Původní, historická podoba parlamentu (z 19.století) je k vidění v parlamentní knihovně, kterou před požárem zachránily kovové dveře. Knihovna je opravdu úchvatná a skrývá tisíce vzácných knih.. Mně ale nejvíc uchvátilo shlédnutí zasedání parlamentu. Sice byl pátek a zasedalo tak 10 lidí, ale pro mě to byl zážitek. Sedět s poslanci v tom historickém zdobeném sále a pozorovat ty tradiční obleky a procedury. Je to tu stejné jako v Anglii. Na jedné straně sálu sedí zástupci vítězné strany a na druhé straně opozice, uprostřed na obrovském křesle sedí Speaker, který dává slovo hovořícím a usměrňuje je.. Vždycky než je někomu uděleno slovo Speaker povstane a s ním i jeho tři pomocníci v tradičních oblecích. Rozhodně to mělo něco do sebe a hrozně ráda bych se šla podívat na nějaké zasedání, na kterém bude plno a bude se jednat o nějaký významný zákon.. Po návštěvě parlamentu jsem se šla projít do centra a navštívila World Exchange Plaza, kde jsem si zašla do Food Corner (jídelního koutku), dala si trojúhelník pizzy a pozorovala „kravaťáky“ a bussinessmany.. Konečně mi došlo, že jsem v hlavním městě Kanady :-) a tak jsem si to užívala.

Haloween party

V Kanadě se slaví Haloween 31.října a tento rok to vyšlo na neděli. V USA je to myslím o týden posunuté, i když tím si nejsem tak jistá J. Haloween má původ v keltské kultuře a také je spojen s křesťanským svátkem Všech svatých (All Saints´Day), čili je to něco jako naše dušičky. V dnešní době se ale v USA a Kanadě Haloween pokládá spíše za světský svátek, i když naše kolegyně z práce šla ale stejně ten den do kostela. Podle keltské tradice během Haloweenu mohou do „našeho“ světa vstupovat duchové z „onoho“ světa a nošení strašidelných kostýmů a masek nebo zapálení světélka před prahem domu (např. svíčka ve vydlabané dýni) by je měly odlákat. Tenhle svátek je především oblíben u dětí, kteří v kostýmech různých strašidel nebo převlečeni za různé čarodějnice a Harry Pottery chodí od domu k domu a se slovy „trick or treat“klepou na dveře. Děti řeknou „trick or treat“ a ten kdo jim otevře odpoví buď „trick“, což znamená že děti mají udělat nějaký trik, ale Laura říkala, že většinou stejně žádný neumí, takže ten dotyčný, co jim otvírá většinou řekne „treat“ a nabídne jim sladkosti. Co nás ale asi nejvíc udivilo bylo to, že děti mají prý většinou zakázáno darované sladkosti hned sníst, protože by mohly být otrávené! Že se to prý občas stává, protože lidé jsou všelijací, takže rodiče musí sladkosti svých dítek nejdříve doma sami zkontrolovat, i když taky nevím přesně jakým způsobem to dělají :-). (Jo, prý kontrolují, jestli tam někde nejsou vpichy od jehly.)

My jsme už dlouho dopředu měli od Laury slíbené, že na Haloween vyrazíme někam do města, jak je to tu prý u mládeže zvykem. Mladí se taky převlékají do různých kostýmů, ale od těch dětských se dost liší – u holek je to čím méně oblečení, tím lépe a u kluků zase vedou nejvíce ulítlé kostýmy. Takže si asi umíte představit, jak to tam vypadalo :-). Podium plný holek z E55, kluci převlečený za „Titulní stránku časopisu“, „Ali Gho“, „Barracka Obamu“nebo Kuře a do toho my s Míšou, počestné dívky z Čech, jsme tam byly asi nejvíc oblečený, takže jsme tam moc nezapadaly :-). I když vlastně naše kostýmy byly ještě trošku vylepšené o Lauřiny zapůjčené lodičky a punčochy, protože naše pantofle a tenisky by se prý do klubu nehodily, což jsme teda zpětně uznaly, že opravdu ne :-))

A vlastně jsem ještě neřekla, za co jsme byly převlečené, i když myslím, že většina už to podle fotek bude vědět…Laura byla za pirátku, Míša za bohyni Atenu, i když trochu připomínala hippiesačku a já jsem měla být původně upír, ale ten můj kostým byl moc zahalený, takže jsem nakonec skončila jako drzá čarodějnice s půjčenými šaty!

Ale nevadí, stejně to byl pěkný zážitek a ten večer jsme si užily a to i s tím, že jsme si musely sáhnout trochu hlouběji do kapsy. Nechtělo se nám totiž jezdit v kostýmech autobusem, tak jsme si vzaly taxíka na cestu tam i zpět, a překvapivě, tu není zase o moc dražší než v Pardubicích! Zato vstup do klubu, šatna a nějaký ten drink už je poněkud dražší než u nás. Dosti sociálně jsme si připadaly, když jsme se ptaly barmana, který drink je nejlevnější a pak jsme mu ani nedaly dýško, jak je tu zvykem. Teď už jsme na tom ale po finanční stránce lépe, protože jsme měly v pátek první výplatu, a tak možná zase někam brzy vyrazíme!

Takže shrnuto podtrženo, jsme moc rády, že jsme se dozvěděly a poznaly zase něco nového a možná, že za pár let se takhle bude slavit Haloween i u nás!

Lov (n)a job

Jen co jsme vybalily kufry v našem Ottawském bytečku pustily jsme se do hledání práce. Zpočátku dost ambiciózně, já například doufala, že mě zaměstnají v mém oblíbeném obchodě ESPRIT nebo ve Starbucks, Lucka zase doufala v nějaký hotelový job. Takže jsme zanesly životopisy do všech vysněných lokalit, pak do obchodů, kde měli na výloze vyvěšeno „NOW HIRING“ („právě nabíráme zaměstnance“) a nakonec jsme se zašly zeptat do SEARS, jako takovou nouzovku. Potom jsme už jen seděly doma a čekaly ty „spousty“ telefonátů od všech zaměstnavatelů. Hned po dvou dnech se nám ozvala paní z obchodního domu SEARS, že pro nás má nabídku práce v oddělení „Jewellery“ („Klenoty“). Říkaly jsme si, jaká je to smůla, že se nám jako první ozvali zrovna z toho SEARSu, kde jsme to braly jako takovou záchrannou možnost. No ale na pohovor jsme se přeci jen vypravili – co kdyby se náhodou nikdo jiný neozval.. Pohovor byl vlastně hrozně krátký a milý. Managerka oddělení „Jewellery“ byla starší paní jménem Judy Stark, hrozně upovídaná, takže jsme jí za celý pohovor řekly asi tak čtyřikrát YES a práce byla v kapse! Potřebovala ještě několik dní na ověření toho, jestli nemáme záznam v trestním rejstříku, takže jsme získaly ještě pár dní na to,kdyby nám náhodou ještě zavolali odněkud odjinud (třeba z ESPRITU :-)). Čekání bylo však marné. Já to nakonec nevydržela a šla si do ESPRITU a STARBUCKs trošku šplhnout, říct jim jak moc bych tam chtěla pracovat a jak to vypadá. Dozvěděla jsem se ale jen to, že mají hroooozně moc zájemců a naznačili, že šance mám dost mizerné.. Takže jsme po několika dnech radostně naklusaly do SEARSu a ještě radostněji podepsaly pracovní smlouvu!! A teď, po necelých dvou týdnech co tam pracujeme už můžu říct, že jsem vlastně moc ráda, že jsme tam, kde jsme!

Zřejmě jsme měly velké štěstí, protože paní Judy Stark se chystala asi po osmadvacetileté SEARSovské kariéře do důchodu a do její pozice nebyl nominován žádný nástupce. Takže jí asi přišlo vhod, že jsme se zrovna přihlásily o práci a ona stihla najmout pomocníky na předvánoční shon, předat jim pár svých zkušeností a pak v klidu odejít do důchodu. Docela nás to mrzí, protože byla hrozně fajn, ale na druhou stranu naše ostatní kolegyně jsou taky sympatické!

SEARS je obchodní dům ve stylu TESCO u nás. Mají tam všechno možné od kosmetiky, přes elektroniku, oblečení, boty, až po domácí potřeby. My máme to štěstí pracovat v oddělení „Jewellery“. Prodáváme bižuterii, stříbro, zlato, diamanty a hodinky.  Taky je tam několik regálů s různými výprodeji, kde se dají najít opravdu skvostné kousky a jen za pár dolarů! Takže se s Lúcou nemůžem vynadívat a myslím, že až nám v pátek dorazí první výplata, budeme vědět co s ní :-)...

Máme se tam ale opravdu co učit! Nejen že si musíme doplnit celou slovní zásobu co se týče všech možných součástek na hodinkách, či všechny možné druhy naušnic, řetízků, náramků a podobně, ale taky si musíme zvyknout na kanadský systém zákaznických karet, účtů, slevových kartiček, dárkových poukázek, bonusových poukázek, různých druhů daní  a slev, rozdílné return policy a exchange policy atd. atd. Prostě naše pokladna má asi milion funkcí, které jsme ani po týdnu stále ještě nevyzkoušely všechny...

Co mě hned první den překvapilo, když jsem si zkoušela práci s pokladnou v dětském oddělení bylo, že jen asi polovinu času pokladní vyřizuje nákupy a zbytek úkonů jsou buď výměny nebo vracení zboží. Tady si s tím nikdo hlavu nedělá. Některé zboží můžou zákazníci přijít vrátit až do třech měsíců a my jim bez problému vrátíme peníze a ještě se na ně usmějeme a pěkně jim poděkujeme! V některých případech můžou dokonce vrátit zboží, i když k němu nemají účtenku.. Stačí cedulka na oblečení nebo čárový kód.. Taky mě překvapilo, že na dětské oblečení jsou zvláštní daně – místo 13% jenom 5%. To se mi zdá moc milé, že se snaží podporovatt maminky s dětmi. Na druhou stranu mě občas zaráží místní zaostalost. Kreditní karty s čipem se načítají přes magnetický proužek a kontrola proti zneužití je jen na základě kontroly podpisu. Taky tu vůbec na ničem nemají bezpečnostní kódy ani visačky, takže se každou chvíli něco ztratí. U nás v jewellery neexistuje ani žádný katalog zboží, takže když se od něčeho ztratí cedulka, tak je to okamžitě neprodejné.. Rozpis směn máme zas založený v knize, takže si ho musíme všichni pracně opisovat. Byla bych radši kdyby nám ho poslali e-mailem. No ale dobře, to už bych asi zas chtěla moc..

Co se týče jednání se zaměstnanci, tak to je naprosto parádní, pro mě teda spíš až šokující!! Začalo to už při podpisu smlouvy, když jsme podepisovaly asi milion papírů o tom na co na všechno máme právo- odmítnout práci, která by se nám zdála být nebezpečná (např. lezení na žebřík), pracovní doba nesmí nikdy překročit 8,50 hodin, informace o tom, co máme dělat kdyby nám někdo vyhrožoval nebo se pokoušel o sexual harrassment, případně i linku na kterou máme zavolat, kdybychom se styděly svěřovat vedoucímu, dostaly jsme rozpis přestávek nebo třeba i návod na to, jak zvedat těžké objekty bez toho, abychom si namohly záda !! Já jsem takové jednání jako je v SEARS ještě nikdy nezažila. Občas mi přijde, že to není založené na principu „zákazník na prvním místě“, ale „zaměstnanec na prvním místě“. Přestávky se musí přesně dodržovat, což znamená, že po každé hodině a tři čtvrtě musíme jít na 15ti minutovou přestávku a když pracujeme nad 5 hodin, tak máme nárok na jednu půl hodinovou přestávku. Ovšem když bychom pracovaly 8,50 hodin, tak máme nárok na hodinovou pauzu a k tomu dvě patnáctiminutové! Zpočátku jsem na ty pauzy pořád zapomínala, protože jsem byla zabraná do práce nebo do obsluhování zákazníku, ale potom mi bylo zdůrazněno, že pauzy se musí dodržovat!! U mých kolegyň probíhá jejich pracovní den tímto stylem: „jdu na 15ti minutovou pauzu“, po chvíli „jdu na toaletu“, „jdu se pozdravit s kámoškou“, „jdu na obědovou pauzu“, „dneska mě nějak bolí hlava, asi budu muset jít dřív domů“.. Dokonce i při obsluhování zákaznice si jedna kolegyně ťuká prstem na hodinky a říká „už budu muset jít za chvíli na obědovou pauzu“. Na místní jídelnu a místnost pro zaměstnance jsem slyšela zatím jen samou kritiku, že tam nikdo nechodí a není to tam hezké, já tam ale chodím ráda. Jsou tam dvě mikrovlnky, varná konvice, lednice, barely s vodou, masážní křesla, televize s DVD..

Zatím jsem stále na vážkách v tom, co si mám myslet o našich zákaznících. Někteří jsou hrozně milí, ale zatím se mi zdá, že většina z nich je nevrlá, či naštvaná. Je jich rozhodně mnohem víc než v Čechách nebo Německu. Zdají se mi prostě jiní. Snažila jsem se přijít na to, čím to je a myslím si, že už jsem na to přišla. Zdá se mi, že ti lidi tu mají úplně jiný vztah k nakupování, o čemž jsme se bavili už s našim Imtíkem. Oni prostě pokaždý, když jdou do obchodu, tak si něco koupí. Nezáleží ani na tom, jestli to potřebujou nebo ne, prostě si něco koupí. A chodí nakupovat často a nakupují hodně (v extrémních případech plné nákupní koše). A já na těch lidech pozoruju, že oni z toho nakupování tak nějak vůbec nemají radost, vůbec neprojevují žádné emoce. První dny jsem měla pocit, že jsem vůbec nic neprodala a bylo to asi tím, že ti lidi se nechají hrozně rychle odradit. Zeptají se, jestli máme „hodinky s vodotryskem“ a když odpovím, že nevím, kde přesně jsou a že se musím zeptat, ani nehnou brvou a bez pozdravu odchází. Když už si jdu u nás kupovat hodinky s vodotryskem, chystám se na to aspoň týden a těším se na to, jak si je koupím! A v jejich nákupu mi většinou nezabrání to, že prodavačka je nová a neví přesně kde jsou. To je možná trochu přehnané, ale stalo se mi, že přišla paní, děsně otrávená z toho, že si „musí“ koupit nové hodinky. Chodila otráveně od vitríny k vitríně, odzkoušela asi troje a pořád si něco mumlala pod fousy. Vypadala tak znuděně, že jsem ani nakonec nepoznala, že si je chce vážně koupit. Ty co si nakonec vybrala stály 150 dolarů a byly to moc pěkné Guess hodinky, ke kterým byla krásná kožená krabička. Snažila jsem se jí trochu rozveselit a tak jí s úsměvem nabízela, jestli by chtěla spíš zelenou, černou nebo červenou koženou krabičku a ona se na mě výhružným pohledem podívala, že ona přeci žádnou blbou krabičku nepotřebuje.. V sobotu se mi třikrát stalo, že si zákazníci něco vybrali, zaplatili to a když jsem jim podávala účtenku a zboží tak mi řekli, že to vlastně nechtějí, že si to rozmysleli. A tak já zas ochotně dělám storno celé transakce, vracím jim peníze a usmívám se.. Oni si prostě vůbec s ničím neberou servítky! Jedna paní si zas asi hodinu po nákupu vzpomněla, že měla v peněžence slevovou kartičku a tak se vrátila s tím, že chce zrušit celou transakci a koupit si to znova a se slevou. Další pán vypadal moc sympaticky, přišel koupit naušnice pro svou manželku (byly asi za 20 dolarů). Tak jsem mu to všechno namarkovala a povídám „jenom bych vás chtěla informovat, že z hygienických důvodů nevyměňujeme ani nepřijímáme zpátky zakoupené naušnice“. Z milého pána se stal okamžitě choleryk, který vykřikl „jak mám asi vědět, jestli se manželce budou líbit? Když ne, tak je přinesu a hotovo“.. Musela jsem ho přesvědčit, že je opravdu nepřinese a stornovat jeho nákup. Jednou se mi zas stal trapas, že přišel mladý pár a chtěli po mě „band“. Přičemž slovo band má několik významů (které jsem předtím stejně neznala) a tak jsem se zeptala, jestli by ten band chtěli ve zlatě. A oni že jo, tak jsem to měla aspoň trochu usnadněné a dovedla je k vitríně se zlatem. Čekala jsem, že se chytí a řeknou „aha, tady to je“, ale oni nic.. Tak si říkám „band, to bude určitě náramek“ a ukazuju jim zlaté náramky. Dost naštvaně mě ujistili, že chtějí ale „wedding band“, což je snubní prsten.. Přenechala jsem to radši kolegyni, ale tu taky hned sjeli, že oni ale vůbec žádný prsten s diamanty nechtějí a dodali něco v tom smyslu ať si trhne nohou. Určitě se brali z „velké“ lásky :-).

Jediný s čím zatím nemáme překvapivě problémy je to, že jsme z Čech a mluvíme s šíleným českým přízvukem. Přijde mi, že polovina zákazníků taky moc neumí anglicky, hlavně tu má hodně lidí jako první jazyk francouzštinu. Takže když slyší naši lámavou angličtinu, tak se buď ptají, jestli jsme francouzky nebo to vůbec nekomentují. Což se mi zdá vážně super! Párkrát se nám sice už stalo, že se ptali, jestli náhodou nejsme z Čech, ale to bylo většinou když měli známé v Čechách. Kanada je prostě zem přistěhovalců, takže to, že jsme přijely z Evropy tu vůbec nikoho nepřekvapí.

Jinak musím ještě podotknout, že dost čumím na Lucku, jak se jí daří! Na to že ještě nikdy předtím nepracovala v obchodě už má dost dobrý úspěchy! Asi je v ní skryté obchodnické nadání, protože během prvního týdne prodala ty nejdražší hodinky, co vůbec máme (skoro za 1000 dolarů) a hned za pár dní řetízek za 800 dolarů!! Já zatím utřela nos a prodala asi jen ty hodinky za 150 dolarů.. Jestli to takhle půjde dál, tak já přijdu o práci a Lucka mě bude živit! Což vlastně není zas tak špatná představa :-)..

Lucka koment:

Tak musim říct, že s Míšou ve všem souhlasím, akorát já, co se zákazníků týče, ani tak nepřemýšlím nad tím, jestli nakupují s radostí nebo ne, já jsem šťastná, když jim rozumím a vím, co po mně chtějí. Taky už jsem udělala pár trapasů se změnou významu slov nebo se špatným pochopením věty…například jsem si jednou myslela, že pán se ptá jestli se někde v Searsu dá koupit kolečkové křeslo a on hledal výtah pro svou matku, která byla opodál na vozíčku, no trapas jako „Brno“ :-)) O tom, že neznám anglické názvy různých cetek ani nemluvě..ale těmi všemi trapasy se učíme a věřím, že se to bude dále jen zlepšovat!

I když pro mě je to skoro všechno nové, protože prodavačku jsem dělala asi dva dny v životě, a o kasu jsem nikdy předtím ani nezavadila…a tyhle všechny dárkový poukazy a Sears karty mě neustále udivují. Z domova znám jen platbu kartou nebo v hotovosti, kdežto tady je asi milion různých možností, včetně šeků, rainchecků, faktur a prostředků, s kterými jsem nikdy předtím nepřišla do styku, no ale alespoň se něčemu přiučím :-)

Se všemi těmihle neznalostmi je až nemožně možné, jak se mi mohlo podařit prodat nějaký dražší zboží…prostě náhoda veliká, mám děsný štěstí na zákazníky, kteří vědí, co si chtějí koupit, v obchodnických sklonech bych to vážně nehledala :-)

Taky Míša zapomněla dodat, že jsme v klenotech pod neustálým dohledem kamer Security, kteří vědí, že se známe a že jsme z Čech a možná si myslí, že máme nějaké nekalé úmysly..

Nee, to si samozřejmě dělám srandu, i když to sledování kamerami je pravda, protože jak už psala Míša, krádeže zboží jsou tam na denním pořádku.

Tak nám držte palce, ať nás ještě do Vánoc nepropustí a příště se můžete těšit na pár postřehů z Haloweenu!

Seznamování se s Ottawou

Minulý týden jsme obešly celou nákupní zónu u nás před domem a potom i celé nákupní středisko St. Laurent shopping mall a vyplnily mraky žádostí o práci. Po několika dnech bloumání po obchodech, kavárnách, restauracích i hotelech jsme toho už měly plné brýle a myslely si, jak už to tu v okolí máme všechno pěkně pod palcem.. Navíc hned v pondělí nám volala paní ze společnosti SEARS, že by nás brala, tak jsme se cítily jako kingové a už jen v teple domova čekaly, až se nám ozvou z dalších obchodů či restaurací, kde jsme se ucházely o práci. Po několika dnech jsme se zregenerovaly a vydaly se znovu do víru ottawského „shoppingu“. Tentokrát v mnohem příjemnější podobě. Náš milý pan domácí Imtiaz (kterému jsme už mimochodem vymyslely přezdívku Imtík) nás vzal autem na projížďku po jeho nejoblíbenějších obchodech. A tak jsme zjistily, že jsme byly dost naivní, když jsme ve středu zasedly doma k „telce“ s pocitem, že už máme všechno obejité :-). S Imtíkem jsme objely ještě několik dalších center, kam se dá od našeho domu krásně dojet autobusem, a kde by bylo určitě ještě hodně pracovních příležitostí! Našly jsme i obří Cineplex, kde běží denně spousty filmů a já objevila přímo u St. Laurent dealera Volvo, tak možná půjdu zkusit štěstí i tam, na nějakou hostesku :-)!

            Jinak při bloudění nákupními centry jsme pořád narážely na úžasné obchody, které se v Evropě jen tak nevidí. Na naše poměry tady mají hodně obchodů s bytovými doplňky všech možných barev a stylů, taky tu mají spoustu specializovaných obchodů se spodním prádlem a taky spousty spousty obchodů s dětským oblečením. Taky tu  vedou módu pro muže – speciálky na chlapské hadříky. Naopak za celé naše putování po obchoďákách jsem narazila jen na jeden jediný obchod se sportovním oblečením, no zřejmě se tu moc nesportuje. No a oblečení se tu nakupuje po kilech! Imtík nám vyprávěl, že sám nemůže uvěřit, jak tu lidi pořád nakupují. Že pokaždé když přijedou do obchodu tak si něco koupí. Často to jde opravdu až do extrémů, o čemž jsme se přesvědčily na vlastní oči. Když jde o slevy, tak tady paní nakupujou jak zběsilé! Mají tak plné košíky, že jim to z nich div nevypadává!! Přemýšlely jsme, jestli to nejsou nějaké farmářky bydlící stovky kilometrů odsud, které se dostanou do obchodu třeba jen jednou za rok, ale Imtík nás ujistil, že rozhodně ne.. Ale nevím, dneska Lucka taky narazila na kluka, kterej si šel koupit oblek na svatbu, na kterou jde příští léto. Prý se do té doby do obchodu nedostane (protože je z Nunavutu)..

Zajímavé je, že v rámci nákupních středisek většinou není obchod s potravinami. Do něj se vždycky musí někam daleko, do dalšího mega obchoďáku. Nějaké jídlo člověk najde většinou v drogerii, ale to jsou jen samé brambůrky, konzervy a mražené věci a je to děsně předražený. A co člověka nejvíc rozčílí je, že když už se po půlhodině doplahočí do obchodu s potravinami, tak tam neprodávají alkohol :-). Takže když si chceme koupit naše oblíbené vínečko, musíme zas zpátky do obchodního centra a tam najít obchod značky „LCBO“,  který má jako jediný v celé Kanadě oprávnění prodávat alkohol. Podle toho taky vypadají ceny: nejlevnější víno za 9 dolarů a musím říct, pěkně hnusný. Zatím jsme vyzkoušely XOXO a tak se nám z něj křivily pusy, že nás zatím chuť na víno přešla. No vlastně koho by nepřešla, když nějaké „pitné“ víno stojí 15 dolarů. Vždyť bysme za to mohly mít maso a brambory na několik dní!!

No a pomalu už jsem se zase dopracovala k sekci „jídlo“. To je totiž jediné, co nás v Kanadě ještě pořád trápí. Už jsem se naučily jezdit autobusem, používat mobil, přecházet silnici, ale s jídlem máme pořád ještě trochu problémy. Když jsme někde na cestách jediná možnost zasycení je Fast Food. Jenže dát 8 dolarů za bagetu, hamburger nebo čínské jídlo neznámé povahy, to si většinou několikrát promyslíme. Ještě k tomu nám hned naskočí v hlavě kalkulačka (2x8=16=víno). Jednou jsme si už ze zoufalství došly do McDonalda, že to bude třeba o něco levnější a já si navíc pohrávala s myšlenkou čerstvého zeleninového salátku s nějakým výborným dresingem, tak jak si ho občas u mekáče dávám. Výsledkem bylo zklamání za 7 dolarů a zkažená chuť na celé odpoledne. Pod pojmem zeleninového ceasar salátu si tu totiž představují pár zvadlých listů salátu posypaných děsně smradlavým sýrem, na tom plátek kuřecího masa a octový dresing, ze kterého se zvedá žaludek. Neměla bych opomenout dodat, že plastová vidlička se mi zlomila po prvním zakrojení a z mého kuřátka trčely její 4 plastové hroty. Dobré hodnocení si zatím získala pizza z firmy „pizza pizza“ a sandvič ze Subway, což nám ale taky dost provětralo peněženky. Já si už několikrát myslela, jak si spravím chuť odpolední kávičkou, ale to jsem se taky dost zmýlila. Espresso je tu asi tak vzácný druh jako u nás javorový sirup. No a bez espressa není cappuccino ani latte macchiato. Na to si už člověk musí najít nějakou lepší kavárnu jako Second Cup nebo Starbucks a tam mhouřit oči tak dlouho než najde evropskou sekci a pak neomdlít po zjištění ceny. Ale uznávám, že se na drsné podmínky začínáme úspěšně adaptovat. U Tim Hortons si prostě řeknu málo kávy, trojitou dávku mléka, mám to za dolar a půl a má denní potřeba  kofeinu je uspokojena. Při sobotním nákupu ve Food Basics jsme konečně našly Müsli, které se dá opravdu nazývat Müsli! Taky jsme se smířily s nákupem 450g chleba za 3,80 a vzaly jsme si rovnou dva, protože ta chuť za to prostě stojí :-). Taky jsme zhřešily a koupily si Camembert (200g za 5 dolarů) a dokonce i masíčko (1kg kuřecího za 15 dolarů) a žampióny, takže jsme se o víkendu pěkně napapaly a bylo nám, no jako v ráji!! Lucka se navíc zamilovala do místního másla a to ještě zjistila že pod pokličkou kelímku Philadelphia se skrývá naše pomazánkové máslo!! Pro mě asi největší atrakcí byl devítikilový pytel mouky!! To jsem fakt ještě v životě neviděla..

Kromě obchodů, obchoďáků a supermarketů jsme navštívili i centrum Ottawy. Dost jsme si to užily, protože byl zrovna krásný slunný den. Zjistily jsme, že se tady asi opravdu nudit nebudem. Vzhledem k tomu, že je Ottawa hlavní město Kanady, tak je tu spousty muzeí, galerií, parků, památek a samozřejmě hokej a další pasivní sportovní vyžití :-). Navíc městem protékají dvě řeky a je tu jeden umělý kanál, na kterém se v zimě bruslí. Laura mi říkala, že se v zimě po kanále bruslí do práce! Na řece Ottawa jsou i nějaké menší vodopády a taky ostrůvky. Na kopci nad řekou Ottawa se tyčí historické budovy parlamentu a senátu. (Historickým myslím asi to, že osídlování toho místa začalo v roce 1800 angličany :-)). Tyto nejvýznamnější budovy Kanady pocházejí z konce 19. století, některé byly dokončeny na počátku 20. století. Nám se ale moc líbily, jsou zakomponované do krásného prostředí, obklopené zelení, pod nimi protéká řeka. Jsou postaveny v novogotickém stylu, takže jsou celé pěkně nazdobené a jejich výška a rozloha je rozhodně imponující. Ve čtvrtek se možná půjdem podívat i dovnitř do Parlamentu na prohlídku, tak se na to moc těšíme! Jinak centrum dál od řeky je plné administrativních budov,  vládních budov a ambasád. Ale uličky jsou docela sympatické, hlavně Bank Street, protínající celé město. Je posetá restauracemi nabízejícími kuchyni z celého světa i malými krámky se starožitnostmi a uměním. Kanada je země spřátelená s Nizozemím a snaží se ho napodobit s cyklistikou, takže tu člověk opravdu i v této zimě narazí na cyklisty, což bych v tak velkém městě nečekala. Při procházce u řeky jsme narazily na pěknou stezku a dokonce tu mají i na autobusech držáky na kola! Na závěr můj poslední ottawský postřeh: jezdí tu menší auta než v Torontu :-).

P.S. Dneska jsme byly poprvé v práci, ale o tom zas někdy příště !!

Začínáme v Ottawě

Jak se tak koukám na blog, zjišťuju, že jsme asi o týden pozadu s vyprávěním :-)

Budu se tedy snažit něco dohnat, i když v jednom příspěvku se mi to určitě nepovede!

Tak tedy, v Ottawě jsme dnes přesně týden a vypadá to, že už budeme od pondělka pracovat! Ale po pořádku, jak to všechno bylo…

Už od začátku naší výpravy jsme měly jasno, že chceme pobývat a pracovat v Ottawě, protože naše průvodkyně a mentorka Laura zde taky bydlí. To ona nám pomohla najít ubytování, poradila nám, kde a jak hledat práci a taky nám pomohla zařídit kanadský účet a simku do mobilu. Opravdu je moc velká výhoda mít takhle při cestování někoho známého po ruce, protože to ulehčí spoustu věcí. Ale i Laura je poměrně zaměstnaný člověk, a tak jsme se musely některým věcem naučit samy. Například, jak se zastavuje autobus, když chcete vystoupit, jak se z něj vystupuje a podobné triviální úkony, které se ale od těch evropských trochu liší. Teď už jsme ale vzdělané a víme, že v autobuse jsou natažené takové žluté drátky, za které se v případě touhy zastavit na zastávce musí zatáhnout. Při výstupu se musejí rozrazit dveře, protože se samy neotevřou. Zdejší MHD je celá docela vtipná, protože plánek všech linek není nikde dostupný, vidíte jen konečnou stanici, takže když omylem nasednete na jiný bus, jen tak se z toho už nedostanete :) Ale my už máme tohle za sebou a začínáme to mít všechno v malíku!

Náš nový dočasný domov

S bydlením jsme to měly zařízené už z domova, protože jsme nechtěly nechat nic náhodě a alespoň jednu věc jsme chtěly mít jistou.  

Až teprve včera jsme se dozvěděly, že pan a paní domu jsou původem z Pákistánu. Celou dobu jsme si myslely, že máme tu čest s Indy, ale omyl...I když pro nás je to vlastně prašť jako uhoď. Hlavní je, že jsou to milí a sympatičtí lidé, taky hodně vzdělaní. Pan „Landlord“ Imtiaz je Němec, takže mluví napůl německy, anglicky a se svou paní se baví nejspíš asi rodným jazykem. Paní „Landlady“ Rumaisa je super rychlá mluvčí, chvílema jsme z ní trochu mimo, ale rozumíme jí téměř všechno. Učí na zdejší Univerzitě business. Mají malou dcerku Vaniu, který je asi rok a půl a paní je znovu v očekávání. Vůbec to tak ale nevypadá, protože pracuje od rána do večera a na mateřské je její manžel. Ten má zřejmě občas dlouhou chvíli, a tak k nám chodí s Vaniou na návštěvu si pokecat, což je někdy i na pár hodin :). Ale je to moc milej pán a je s ním sranda.

A kde teda bydlíme?

Řekla bych, že na kanadské poměry je to normální rodinný dům, v jehož "sklepení" jsme my ubytované. Každá máme svůj vlastní prostorný pokoj, plně vybavený, s malým okýnkem vedoucím na příjezdovou cestu. Fotky pokojů, domu a další aktuální fotky jsou ke shlédnutí na rajčeti, jak už jste si asi všimli. K pokojům máme ještě obývák, kuchyň a samozřejmě koupelnu se záchodem. Ve "sklepení" se nachází ještě jeden menší pokojík, na který se dnes byla podívat jedna mladá Korejka, takže nám asi brzy přibude nová spolubydlící. Vchází a vychází se k nám zadním vchodem, takže nemusíme zbytečně chodit přes naše landlordy, což mi přijde dobrý, protože je nerušíme.

Když jsme se nastěhovaly, spousta věcí ještě nebyla dodělaných, protože dům se celý renovuje. Vypadá to, že renovace probíhá od zdola nahoru, takže u nás čekáme už jen na menší doladění podlahy v chodbě a taky až nám zavedou televizi! Naši pronajímatelé jsou na tom trochu hůře, naposledy když jsme u nich byly, tak v obytném prostoru měli snad jen postel..Teď už na tom jsou asi lépe, podle zvuků, které jsme před pár dny slyšely, už si asi koupili i nábytek. Jinak máme k dispozici i internet (wi-fi), která je prý ale nějak omezená, a tak nemůžem sledovat tv online ani stahovat filmy, no škoda, ale naštěstí filmů máme dost a tu tv nám už snad brzy zavedou.

Náš domek se nachází v klidné čtvrti, asi něco jako u nás Pardubičky, akorát domy jsou převážně jednopodlažní. Hned před domem máme autobusové zastávky v obou směrech, takže jsme nadmíru spokojené. V blízkém okolí je i velké nákupní centrum, kam chodíme nakupvoat. I když jídla tam moc není, pro to musíme jezdit do trochu vzdálenějšího obchoďáku. Ale snad se domluvíme s Landlordy a budeme s nimi jednou týdně jezdit na větší nákupy, abysme se tolik nenadřely.

Jediná věc, která nás tu zaráží, je absence chodníků. V naší ulici sice jeden je, ale jen na jedné straně. Pan Landlord z toho byl taky překvapený a myslí si, že je to kvůli tomu, aby z nich v zimě nemuseli odmetat sníh, což je docela dost možný, když tu bývá pravidelně tolik sněhu :). No, už se na tu zimu moc těšíme, prý to bude pro nás velká legrace! 

Tak to by pro dnešek stačilo, jdem se dívat na Ženy v pokušení!

S Míšou všechny pozdravujeme do prý zasněžených Čech!!

Niagárská bleskovka

Než jsme se stačily vzpamatovat z toho, že jsme na druhé straně Atlantického oceánu, už jsme seděly v autě a jely navštívit jednu z největších atrakcí amerického kontinentu - Niagárské vodopády! Cestou jsme ještě stihli zastávku v nejoblíbenější kanadské kavárně Tim Hortons a zásobili se koblížky a kávou. Za hoďku a půl už najíždíme na dálniční sjezd "Niagara falls", který nás po pár minutách vyplivne přímo u hučícího vodopádu. Spíš než on, nás praští do očí obří hotel Marriott a další monstrózní luxusní budovy.  Z ničeho nic začne pršet a my marně hledáme deštníky, které si nikdo z nás do slunečného pondělního počasí opravdu nebral. Laura a její brácha Ryan nás uklidňují, že to není déšť, že je to jen vlhkost z vodopádů. Po pár metrech chůze je ovšem vlhkost tak silná, že už skoro ani nemá cenu vytahovat foťáky, obzvláště pro Míšu, která přes mokré brýle nevidí pomalu na krok, natož najít hledáček fotoaparátu. Po chvíli začínáme chápat, proč mají všichni lidi kolem nás pláštěnky. Voda, valící se z 52 metrů vysokého vodopádu, stříká nejen na přihlížející turisty, ale i na auta zaparkovaná desítky metrů odtud. Mokrý, zmrzlí, s elektrizujícíma vlasama zíráme na valící se vodu. Jsme u vytržení. Nic tak obrovského jsme ještě nikdy neviděly - na rozdíl od Laury a Ryana, kteří zívají a ptají se, jestli už pojedem.. Zklamaně uklízíme naše kapesní foťáky, s kterými je prakticky nemožné zachytit atmosféru 5900 m³ vody, které tu za jednu sekundu protečou, a odpovídáme: "hmm, tak si aspoň koupíme pohled..".

Hlásí se zpravodajka Míša

Zdravím všechny čtenáře tohoto blogu! Už se mi podařilo vybalit a dostatečně načančat můj pokoj, takže mám konečně chvilku času, abych taky přidala pár slov do tohoto příběhu.. Na úvod bych chtěla Lucáčka moc pochválit- ten blog se ti fakt povedl a představení nás dvou je taky dost trefné!  Dodávám, že zatím jsme se s Lúcou neshodly ani na barvě jablek, ale jinak je vše ok a máme se stále moc rády :-). Co se dělo první dny našeho pobytu už víte a já bych to doplnila prvními dojmy z Kanady. První, co mě napadlo, když jsme opustily letištní budovu bylo "tady je všude tolik místa". Projížděli jsme sedmimilionovým městem Torontem a přesto byly okolo silnice desítky metrů široké travnaté plochy. A to ještě musím dodat, že pod pojmem silnice je třeba si představit 2 silnice v jednom směru a 2 v druhém, z nichž každá má 4 proudy :-).. Další poznatek "všechny auta jsou tak velký". Každý druhý auto je ve stylu Dodge, Kanaďani jim říkají "truck". Prostě takový menší kamion. Tak jako ve Švýcarsku je prakticky před každým domem kabriolet (jako třetí auto do rodiny), tak v Kanadě je tímto autem Dodge. Když jsme opustily zónu domů vysokých tak, že jejich vršky nebylo bez vykloubení krku možné vidět, dorazily jsme do městečka Ajax, kde bydlí Lauřiny rodiče a to byl zas jiný kontrast. Městečko plné rodinných domků, zeleně a všude neuvěřitelné ticho a klid. První postřeh z tohoto místa - nikdo tu nepoužívá omítku! Laura mi na můj očividně dost hloupý dotaz odpověděla: "omítku nepoužíváme, protože se nám prostě nelíbí. A navíc by kanadskou zimu ani nepřežila".. Takže všechny domy (i výškové domy) jsou obložené malými červenými cihličkami, či dřevem a podobnými materiály, což vypadá prostě kouzelně. Že tu jídlo chutná jinak, jak psala Lucka je pravda, ale zapomněla zmínit, že chutná jinak, pokud vůbec nějaké je :-). Od té doby co jsme opustily německé, klobásama přecpané letadlo od Lufthansy to s jídlem zrovna není valné. Při našem výletu na Niagáry jsme k obědu měly mini koblihy od Tim Hortons. V úterý jsme se těšily, že si cestou do Ottawy koupíme k obědu na pumpě aspoň nějakou mňamkovou bagetu či sendvič. K našemu zklamání tam měli na jen brambůrky. Hladově jsme běhaly od regálu k regálu, ale bohužel, nic jiného než desítky druhů brambůrek jsme nenašly. Takže jsme vzaly zavděk Lauřinými rozinkami v jogurtové polevě a bylo! Ale jsem ráda, že Lucka stále ještě neztrácí svůj optimismus a věří, že si koupí 30% eidam a pomazánkové máslo :-). Ze mě se začíná stávat realista - v okolí našeho domu se nevyskytuje žádný supermarket s potravinami a ledničku nám zprovozní kdoví kdy, takže už začínám chápat, k čemu jsou dobré brambůrky :-). Tatínek naší paní domácí (zde v Ottawě) byl diplomat, a tak ona měla tu možnost žít v několika zemích světa. Od ní jsme se dozvěděly zajímavou skutečnost - podle ní, je nejlepší zemí na život Kanada a k mému překvapení tou nejhorší Německo. V Kanadě jsou totiž všichni lidi hrozně milí, přívětiví, usměvaví a vypadají prostě hrozně šťastně. V obchodě si s vámi prodavačka povídá o tom, jak jí dnes volala maminka a taky se nikdy nezapomene zeptat, jak se zrovna máte. To, že jsou tu všichni spokojení a mají rádi svou zemi vyjadřují vlajkami, které jsou vyvěšené úplně všude. I my jsme hned při příjezdu dostaly od Laury odznáček s Kanadskou vlajkou a přívěšek na klíče se stejným motivem. No a to by pro dnešek stačilo, jdeme shánět práci, tak nám držte palce a těště se na další pokračování!!

Tak...a už jsme tu!!!

Všechny povinnosti se vyřídily a já s Míšou jsme 9.října 2010 odplachtily do Toronta!

Let byl dlouhej a docela náročnej, měly jsme dva přestupy, jeden v Mnichově a druhý v Montrealu. Docela jsme se bály, jak to všechno bude a jestli všechny ty navazující letadla najdeme a stihneme, ale naštěstí jsme to zvládly :). Akorát letiště se pořád inovujou a tak jsme si v Praze omylem přes takovou sofistikovanou mašinu zarezervovaly jen letenku do Mnichova. Ostatní jsme pak řešily až v Mnichově, kde jsme už stěží dostaly místa vedle sebe..Ale nakonec se to podařilo a vedle sebe jsme seděly, i když až úplně na konci letadla, což je trošku nevýhodný, hlavně kvůli jídlu, protože už není žádnej výběr, a tak na nás zbyly jen klobásy - Bratenwursty, na oběd i na svačinu :-D. To pak mělo ještě docela vtipný konec, protože jako uvítací večeři v Torontu jsme dostaly taky klobásy :-) Ale nám to nevadilo, byly jsme vděčný za každé jídlo, protože jsme s sebou žádný jiný neměly. Cesta do Mnichova byla docela sranda, protože jsme letěly jen takovým malým vrtulákem se spoustou businessmaů, kteří to určitě měli jako denní rutinu a my jsme se tam pořád fotily a byly ze všeho hyn :-). Nejdelší let do Montrealu byl pak vcelku v pohodě, utekl rychle, protože jsme se celou dobu koukaly na filmy na TV, kterou měl každý pasažer před sebou. 
 Největší obavu jsme měly asi z toho, jestli nás vůbec do Kanady pustí a jestli to u toho imigračního úředníka půjde hladce..nakonec já jsem byla hned odbytá, ta moje úřednice se s tím vůbec nepárala a nechtěla skoro vůbec žádný dokumenty ani potvrzení, jen pas. Míšu tam trochu dusil jeden úředník, zřejmě to úmyslně zdržoval a prej furt jen ťukal do stolu a nic nedělal, netušim proč..ale dali nám to :)
Pak mě ještě chtěli skoro zatknout za to, že jsem měla v kufru pepřák, ale kdo to má vědět, že je to zakázaný brát to do Kanady :) Naštěstí jsem to předtím přiznala v celním formuláři, tak mě jen prohledali všechny kufry a po odevzdání toho pepřáku mě nechali jít :) No, příště si už budu dávat pozor..

V Torontu jsme bydlely první tři dny u Lauřiných rodičů a bratra (Laura je Míšina bývalá spolubydlící z Kostnice, obě tu byly na Erasmu). Tahle "Doling" rodina je opravdu veselá kopa a všichni jsou moc milí, vlídní a hlavně obětaví..u nich to bylo fakt senzační, vařili nám, jezdili s náma po všech čertech a ještě nám dali výbavu do našeho novýho bytu v Ottawě. Pan Doling nás pak i dovezl do Ottawy, kde Laura a teď už i my bydlíme..

Do Toronta jsme přijely zrovna v době svátku "Thanksgiving", který ani nevím, co přesně znamená, ale myslim, že by se to dalo přirovnat k našem dožínkám. Asi je zvykem, že se na "Turkey day" sejdou všichni členové rodiny a tak nám bylo ctí, že jsme se tohodle setkání mohly zúčastnit taky my. Celá rodina včetně nás se v neděli vydala na "venkov" za Lauřinýma prarodičema, kteří jsou původem z Německa. Takže se tam, a vlastně i v Lauřině rodině, mluví i napůl německy. Pod pojmem venkov jsme si ale představovaly něco docela jinýho. Městečko, kam jsme asi po hodině a půl dojeli, vypadalo spíš jako vilová čtvrť milionářů :) Lauřiny prarodiče mají opravdu velký dům se zimní zahradou, kterou právě dostavěly.
Tam poprvé jsme se setkaly se zvířátkama, kterým říkají "chipmonks". Běhali jim po zahradě ještě společně s veverkama, který jsou tu mimochodem asi tak běžný jako u nás holubi. Co jsou zač tyhle chipmonkové doteď nevíme, ale prý je to stejná rasa jako byli "Chip a Dale". Na Thanksgiving přijeli i další příbuzní, kteří žijou taky někde na "farmě" a mají prý asi 30 psů a koček a všelijaký jiný zvířeny včetně koní. Na Vánoce bysme se tam měly jet podívat, tak uvidíme. Zrovna minulý týden vyhráli v loterii milion dolarů, tak se s náma možná podělí. :-))
Jinak k slavnostní obědovečeři se podával samozřejmě krocan, k němu byly takové kulaté knedlíky plněné čímsi a vařená zelenina - mrkev trochu nasladko se skořicí a muškátovým oříškem a květák. Polévka byl vývar s knedlíčkma bílé barvy neznámého původu, ale byly z něčeho jako je krupice nebo tak. Jako dezert byl "cheesecake" a dýňové koláčky. Všechno to bylo moc dobrý, nejvíc mně chutnal asi hlavní chod a dezert na mě byl trochu víc sladký, ale přesto dobrý. Všechny chutě jsou tu trošku jiný, takže si stejně budeme muset zvyknout. Před dezertem jsme ještě zašly na malou procházku k jezeru, kde jsme zahlídli vydru, jak plavala ve vodě. Ještě jsme neměly moc šancí kouknout se tu do pořádný přírody, ale doufám, že se to brzy stane, protože to prostředí je tu úžasný. Možná je to tím podzimem, listy na stromech už mění barvy a tady výš v Ottawě už začínají opadávat. V ČR to určitě vypadá taky tak krásně :) Taky je tu všude krásně čistý vzduch a možná že i voní :)

V pondělí jsme vyrazili na Niagarry, ale o tom a dalších poznatcích bude až další příspěvek..

Doufám, že i Míša za chvíli připíše pár zážitků zase z jejího pohledu, tak se těšte!! 

Účastnice zájezdu...

Tak to jsme my..Míša vlevo, já vpravo

Tak na úvod bychom se měly asi představit...
Asi většina lidí, co bude číst tenhle blog nás zná, ale přece jen by sem mohl zabloudit i nějaký cizinec a tak je slušností se představit.
Moje nej kámoška Míša a já (Lucka) se už známe od první třídy na základce, a tak nějak s podivem držíme spolu až dodnes :). Prošly jsme spolu celou základku a gympl v Pardubicích a potom jsme spolu bydlely dva roky na koleji v Praze. I když jsme obě paličatý kozorozi, máme obě dost rozdílné povahy a názory, vždycky se nějak domluvíme a vlastně se ani vůbec nehádáme :) no snad to po návratu nebude jinak :-))

A jak teda vůbec vznikl ten nápad vyjet do světa vlastně Kanady...
Řekla bych, že obě máme rády cestování, ale v Míše se tyhle pudy začaly projevovat a realizovat už trochu dřív.:) Rozhodla se, že stráví třeťák v Německu v Kostnici (Erasmus). Já jsem taková trochu zbržděná a nerozhodná, ale návštěva Míši v Kostnici mi otevřela oči a jestli se v pořádku vrátíme z Kanady, určitě budu chtít tuhle věc taky zrealizovat. S Míšou jsme chtěly vyrazit někam do světa už někdy od začátku vejšky, ale s nápadem, že pojedeme do Kanady přišla Míša někdy v červenci tohoto roku a to protože její spodlubydlící na koleji v Kostnici byla Kanaďanka...Nevím, co si tam holky povídaly a co pily, ale jednoho krásného dne mi Míša píše, že jedem do Kanady a že do týdne se musíme rozhodnout a napsat dopis na ambasádu, aby nám stihli vydat vízum. Bylo to sice trochu překvapující, ale Míšiny agitační schopnosti mě udolaly a teď když už máme vízum a letenku se začínám fakt těšit!

Tenhle blog bude sloužit asi jako taková malá kronika našich zážitků z pobytu v Kanadě a taky jako připomínka našim rodinám, příbuzným, přátelům a kamarádům, kteří po nás budou smutnit, aby jsme jim ten žal trochu zmírnily. :-))
Doufám, že Míša se později taky připojí na blog a společně Vás budeme informovat o našich zážitcích, radostích i strastích, které nás v Kanadě (prozatím Toronto a Ottawa) čekají :)